Příběhy hybatelů českého vzdělávání

Už od gymnázia jsem chtěl být učitelem. Ale moje cesta k tomuto povolání nevedla přímo. Byl jsem členem studentského parlamentu. Byli jsme pro vedení rovnocenným partnerem. Právě díky této roli mi došlo, že chci ovlivňovat mladou generaci, podílet se na utváření jejích hodnot.

Došlo mi, že chci učit. Moc mě to ale netáhlo na peďák. Místo toho jsem zvolil Fakultu humanitních studií, konkrétně antropologii. Jako téma bakalářské práce mě v souvislosti s válkou na Ukrajině zaujal fenomén nástupu do aktivních záloh. Nakonec jsem to vzal antropologicky skutečně důkladně: přihlásil jsem se na dobrovolné vojenské cvičení a nyní jsem sám členem aktivní zálohy. Ale mělo to i své těžké momenty. Když jsem ve čtyřiceti stupních kopal výkop, tak mi věřte, že jsem si říkal, proč jsem raději nejel na prázdniny k babičce. Ale z hlediska výzkumu? Proběhlo tam zúčastněné pozorování, proběhly tam rozhovory s účastníky a materiálu na bakalářku bylo spousta.

Mimo to se věnuji kariérnímu poradenství. Je to rovněž oblast v českém školství, která prodělává postupnou a pomalou změnu. Náš program se jmenuje Čím budu? a nabízíme ho základním a středním školám. Proč zrovna kariérní poradenství? Uvědomuji si totiž, jak těžké je pro středoškoláka rozhodnout o svém dalším osudu. Sám jsem nejlepším příkladem toho, kolik času a úsilí může člověka stát, když si vysokou školu nevybere správně.

Ale věřím, že mi všechny tyto životní odbočky pomohou k tomu, abych byl lepším učitelem.

Prapůvod mého zájmu o vzdělávání má dva zdroje. Jeden je, že jsem z učitelské rodiny. Mamka i táta byli učitelé. Druhý tkví v mém členství ve skautu. Tam jsem potkal vedoucího, který si říkal Balů. On mi vnuknul vizi toho, že mám pedagogické vlohy. Skrze skauta jsem právě přičichl i k volnočasové pedagogice, kterou jsem se pak rozhodl studovat. Obor Pedagogika volného času byla v Českých Budějovicích, kde jsem pak dostal nabídku.

„Když se přihlásíš na doktorát, tak budeš moct učit u nás na fakultě.“

Pětiletého magistra jsem zvládl vystudovat za čtyři roky. To mě dostalo do situace, kdy jsem následně vedl seminář pro svoje spolužáky. Změnil jsem sice po čase fakultu, ale stejně mi po čase začalo připadat, že univerzity dostatečně nevyužívají svůj potenciál.

Hledal jsem místo, kde bude větší tah na bránu. Proto Učitel naživo, kam jsem chtěl přestoupit na plný úvazek. Ale zároveň byl po pěti letech politického hašteření v rámci univerzity schválen studijní program, kterému jsem se dříve upsal jako garant. A garant musí mít univerzitní úvazek 1.0, tak jsme se v Učiteli naživo po zkušební době domluvili na přechod do externí spolupráce. Na fakultě jsem dal na plný úvazek jako garant studijního programu „Vychovatel s rozšířením na asistentství pedagoga“. Takže částečně dál pracuji se studenty učitelství a máme za sebou první rok.

Bylo by skvělé, kdyby každý akademik poznal jiný svět. Řada kolegů je uzavřena jenom v akademické sféře. Dvacet, nebo i čtyřicet let. Proto fakulty fungují hrozně zkostnatěle, ale snažím se to změnit jako garant studijního programu. Chceme pracovat s tripartitami, se systémem provázejícího pedagoga, vychovatele, kde rozvíjíme osobnostní cíl studenta.

Další inspirací z Učitele naživo je kompetenční rámec. Jde do velké míry o neučitelský program, takže jsme vytvořili něco, čemu říkáme KRÁVA - kompetenční rámec absolventek a absolventů vychovatelství a asistentství. Je inspirovaný kompetenčním rámcem učitelským nebo absolventů učitelství. Musí být, jelikož ti lidé budou pracovat ve stejné škole. Bez Učitele naživo bych neměl takový drajv věci komunikovat.

Zároveň si všímám, že fakulty si čím dál více uvědomují, že neziskovky a konkrétně Učitel naživo představují partnera, kterého nejde přehlížet. A to je dobře.

Vystudovala jsem anglistiku a amerikanistiku a učení se věnovala jako přivýdělku. Nejdříve to bylo doučování seniorů a středoškoláků. Při doktorátu jsem šla učit angličtinu na gympl. Přišlo mi to jako ideální volba. Brzy jsem ale zjistila, že mám na studenty nároky.

„Na každou hodinu si budete číst úryvky, budeme o tom diskutovat a psát eseje.“

Tím myslím třeba dvacet stránek. Došlo mi, že je zahlcuji a zároveň jim témata nedokážu dobře představit. Proto jsem zkusila změnu a pozici, která obsahovala manažerské i projektové věci. Vize a vedení lidí. Oboje jsem naplno rozvinula při vedení ScioŠkoly v tandemu s kolegou. Během toho se mi narodily dvě děti, takže to bylo divoké. Kolegové navíc často měli odlišné představy a my přemýšleli, jak to řešit. Když jsme se proto s kolegou slyšeli o programu Lídr školy, neváhali jsme.

Manžel zrovna dělal na ministerstvu a potvrdil mi výborné reference na věci, co připravuje Učitel naživo. A bylo to skvělé, sice extrémně náročné, protože jsme dva dny v týdnu nebyli ve škole. Většinou to vycházelo na dny, kdy byly porady. Takže jsme trochu logisticky bojovali a zároveň se snažili předat, co tam děláme a že to má smysl. Třeba práce s už zmiňovanou vizí pro mě představovala velký zlom. Došlo mi, že nejde jen o kecy, které budou napsané na stránkách, ale že to má hned několik rozměrů.

Je to ujasnění, jak mám pracovat s kolegy, co ve škole vlastně chceme. Díky vizi jsme otevřeli otázky, na které jsme neustále implicitně naráželi při různých tématech, ale až zpracování vize nás dovedlo k tomu, abychom je aktivně řešili. Ať už šlo o počet dětí ve škole, nebo role pedagogů a asistentů.

Nyní po mateřské nastupuji do Učitele naživo v nové roli, ve které budu dál rozvíjet podporu pro vedení škol. Sama vím, jak je to důležité.

Už jako dítě jsem moc rád jezdil na letní tábory. Pozdeji jako instruktor a ještě později jako vedoucí. Skrze to jsem měl k práci s dětmi vždycky blízko. Nechci, aby to znělo jako klišé, ale učitelství vnímám jako poslání. Poslání, které může ovlivňovat životy dětí. Můžeme jim předávat určité hodnoty. A právě sdílené hodnoty jsou klíčové i pro naši školu. Ať už jde o otevřenou komunikaci, spolupráci, bezpečné klima, kvalitní vzdělávání a sounáležitost. Na tom stavíme.

Když jsem před osmi lety nastupoval jako ředitel školy, byla vize jeden z bodů, který jsem přinesl. Při účasti v programu Ředitel naživo pak byla vize naším hlavním úkolem. Všem dalším účastníkům šla sestavit relativně snadno a rychle, ale my se trápili.

„Jak máme vymyslet vizi pro tak velkou školu? Nemůžeme vymyslet jen tak něco, vize musí být uplatnitelná pro všechna naše pracoviště.“

Byl to oříšek, který se nám povedlo rozlousknout až po absolvování programu. Ty věci, které jsme během programu načerpali, se najednou podařilo realizovat. Naprosto přirozeně. Všechno do sebe najednou začalo zapadat. Pedagogové byli pro tuto nekomfortní cestu otevřenější, než jsme čekali. Máme tu děti se sociálním znevýhodněním a skutečně hodně rozevřené nůžky. Jsou u nás děti se sociálním znevýhodněním, které řeší další potíže, ale zároveň i děti, které naopak mají velkou podporu od rodičů.

Jak na to zareagujeme? Problémy řešíme u jejich zárodku prevencí, nikoliv represí, ale prevencí. Máme osobní a sociální programy, prevenci šikany, díky projektům MŠMT jsme získali velkou personální podporu. Snad se nám daří věci zlepšovat, což vnímám nejen skrze zmíněný přístup pedagogů, ale i skrze data. Když jsme před osmi lety s kolegou nastupovali, měli jsme školní neúspěšnost 15-17 %, dnes jsme někde na 2,5 %. Ale jak už jsem zmínil: rozhodně nemáme hotovo.

Jako matematik jsem se dlouho věnoval tématům, kterým rozumí jen hrstka lidí na světě. To mi přestávalo dávat smysl a současně mě oslovila kniha Dítě, škola a matematika od Milana Hejného a Františka Kuřiny. S manželkou jsme navíc vzdělávali naše děti doma. Proto jsem se rozhodl věnovat se přípravě učitelů: právě v ní vidím jednu z nejefektivnějších cest, jak změnit výuku matematiky.

Na Univerzitě Karlově chceme nabízet našim studentům to nejlepší. To se nám nepodaří, pokud se uzavřeme před ostatními. Proč nevyužít zkušeností těch, kteří něco umějí lépe než my? Spolupráce s dalšími partnery nás neohrožuje; je to příležitost ke zlepšení.

Například Učitel naživo má výrazně lepší podmínky pro realizaci praxí. Jeho podněty a vytvářené materiály nám dávají smysl a mohou pomoci zlepšit i naše praxe.

Za významný milník považuji Kompetenční rámec absolventa a absolventky učitelství. Vnímám ho jako počátek spolupráce mezi partnery napříč celou oblastí vzdělávání. Jako fakulta chceme v této spolupráci hrát významnou roli.

Chtěla jsem být krotitelka medvědů. Dlouho to bylo tolerováno. Ale když jsem to napsala do dotazníku v páté třídě, učitelka řekla, že když to zmíním znovu, půjdu do zvláštní školy.

„Když nemůžu být krotitelka medvědů, tak budu učitelka.“

Na začátku jsem fungovala jako učitelka z dob Marie Terezie. Jak vlastně někdo mohl žít, aniž by znal vzorec vody?! To se změnilo. Měla jsem také vyhraněný názor na alternativní školství. S narozením dítěte se proměnil a já šla dělat asistenta pedagoga na Montessori škole. Tam působím stále. A vím, že jde o inovativní školy.

Hodně se posunulo to, co po dětech chci. Mám radost, když k Chemii a Biologii nechovají odpor. I dneska mě dokáže naštvat, když řeknu, že učím Chemii a lidé mi odpoví: „Ný, natý, ičitý! Stále nevím, k čemu to je.“ O tom Chemie vůbec není. Je o přijetí, chápání a propojování.

Nebýt Učitele naživo, budu asi stále prudící učitelka. Skrze organizaci jsem si totiž potvrdila, že to jde i jinak. A moji studenti, kterým dělám provázející učitelku? Často si říkám, jestli jim dávám tolik, kolik oni mně. S většinou jsme v kontaktu, píšeme si a dvakrát do roka je u mě doma slezina. Podobnou důležitost má pro mě i Komunita Absolventů Provázejících Učitelů.

Výhra byla, když jsem přestala učivo brát jako cíl. Tím není. Jde o prostředek skrze který děti učíme dovednosti, postoje a hodnoty. Zároveň pro mě bylo důležité uvědomit si, že věci, co mě nebaví, nemám dělat a nemám učit. Věci, co mě nebaví, nedokážu dobře předat. Nevím, co mám proti Aldolové kondenzaci, ale nezvládnu ji učit dobře. Všechno se dá obejít a dá se nahradit něčím, co je pro vás přirozené. Tak, aby se v tom učitel i žák cítili dobře.

A vlastně se mi splnil můj původní sen. Medvědi nemají mimické svaly, neřeknou, co si myslí, ale i tak jsou úžasní. Stejně jako dospívající.

Coby studenta gymnázia mě zaujalo učitelství pro první stupeň. Několik let jsem učil ve svém rodném Radějově. Potom jsem se stal ředitelem školy. Byl jsem v obci aktivní, vedl folklorní kroužek, cimbálku a lidé mě přesvědčili, abych šel do zastupitelstva.

Takže jsem byl starosta a zároveň uvolněný ředitel školy. Jako ředitel a zřizovatel v jedné osobě? To byla snadná domluva! Schválil jsem si, co jsem potřeboval.

Seriózně musím říct, že právě díky této zkušenosti jsem měl daleko lepší vhled do problémů obou světů. Ne všude to takhle fungovalo, někteří starosté za mnou chodili, že nechápou ředitele. A obráceně.

Zároveň jsem začal podporovat Starosty a nezávislé. Nechával jsem se psát na závěr kandidátky, ale snažil jsem se proto něco dělat. Vedení mě oslovilo, zda nechci kandidovat výše. Nebojím se výzev a i když jsem politickou dráhu nikdy neměl jako vysněnou, šel jsem do toho.

A z kluka z dědiny byl poslanec.

Někteří lidé mě přestali zdravit, jiní naopak podlézali. Ve straně jsem se logicky začal věnovat vzdělávání, jelikož jsem jako ředitel nabral určité zkušenosti. Dostal jsem na starost školský výbor.

Právě když jsem působil ve školském výboru, oslovili mě kolegyně a kolegové z Učitele naživo. Přinášeli iniciativu, skvělé nápady a čerstvý pohled.

Výrazně nám pomohli při prosazení novel zákona o pedagogických pracovnících a školského zákona. Například jsme společně uspořádali seminář pro ředitele z Jihomoravského kraje, kde se sdílely zkušenosti z výjezdů ze zahraničí.

A nyní? Pomáhám vzdělávání jako školský rada na Praze 6.