Učitel naživo očima studentky Adély

Těžko vymyslet smysluplnější činnost než být učitelem. Má to ale jednu podmínku – je třeba to dělat opravdu dobře, jinak člověk může nadělat víc škody než užitku. Nebo třeba jen plýtvat časem skoro třiceti lidí. Ale jak se to naučit?

Jestli mě něco na učení vždycky děsilo, bylo to to, že budu bez pomoci vržena do praxe. Zavalená nikdy nekončícími přípravami, že nebudu mít žádnou jinou zpětnou vazbu než rozzářené oči či nudou protažené obličeje a hluk. Že se budu učit metodou pokus omyl a že v tom budu sama. A že stejně do dvou let budu zničená a znechucená a začnu nadávat na děti, v lepším případě na systém. Tak proč do toho vůbec lézt? Protože těžko vymyslet něco smysluplnějšího a potřebného. Člověk na to bolestivě narazí zejména ve chvíli, kdy se snaží nalézt důstojné místo k životu pro své institucemi povinné děti. Najednou se v plné nahotě ukáže, že jsme jako společnost něco doopravdy zanedbali.

Jsem tady a jsem na cestě, která má jasný směr a cíl, ale plná svobodných rozhodnutí. Mám prostor pro sebe a svůj rozvoj. Nejsem na to sama! Chyba je jedna z nejlepších příležitostí k učení, ale život je příliš krátký na to, aby člověk stihl všechny chyby udělat sám. A dobrá rada a zkušenost někoho dalšího je opravdu nad zlato. Napadlo by vás, že místo překřikování dětí stačí mlčet a čekat? Že to opravdu funguje? To si nestačí někde jen přečíst. Dokud Vám někdo do očí neřekne, že to vyzkoušel a že to jde a že to je blahodárné pro dlouhodobou práci s dětmi. Pak máte najednou sílu vydržet i deset minut tiše před tabulí a počkat si na pozornost, bez které to dost dobře nejde.

Máme se tu navzájem, naše zkušenosti se propojují, hledáme cesty, pomáháme si a rosteme. Jsme v bezpečném, tvůrčím prostředí, o které se doufám budeme jednou snažit v našich třídách. Každý z nás dostává potřebnou pozornost i péči, když si o ni řekne, každý hlas má svou váhu. Nikdo nám tu nekáže vodu, aby pak za rohem pil víno. To, co se od nás očekává, zároveň zažíváme. Na vlastní kůži zjišťujeme, že zkušenost je nejúčinnější cesta k poznání. Ideály se nám zhmotňují před očima a my máme energii se o ně pokoušet i v realitě. Naše pokusy pak reflektujeme, sdílíme a nabíráme sílu a chuť na další. Pokusy provádíme nikoli v laboratoři, ale přímo ve školách, v průběhu celého roku, což je také zážitek ničím nenahraditelný… A teď už skončím, protože vyčerpávající být nelze. Jestli sháníte učitelskou akreditaci, těžko najdete přínosnější řešení! Za to ručím! A jestli vás někdy napadlo, že by mohlo být dobré jít učit, ale zapadlo to mezi nánosem každodennosti, zkuste tu myšlenku v sobě oprášit, podívat se k nám a třeba zjistíte, že je to právě to, co teď hledáte!


Adéla Hánová, studentka Učitele naživo

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

V pořádku