Známkovat, či neznámkovat? O to přeci vůbec nejde

"Během výcviku v Učiteli naživo jsem zažil, že dostat hodnocení může být radost a inspirativní událost. To se snažím zprostředkovávat také svým dětem," říká náš loňský absolvent Jakub Hankiewicz. Jeho, několika dalších absolventů a provázejících učitelů jsme se před rozdáváním pololetního vysvědčení zeptali, jak přistupují k hodnocení svých žáků. Inspirujte se!

Eva Matějková

V naší škole píšeme žákům slovní hodnocení, které je navázáno na kritéria dobré práce v daném předmětu. Kritéria zohledňují jak znalosti, tak kompetence, aktivitu apod.

Přestože jednotlivé části mají u podobných předmětů stejnou váhu (trivium, naukové předměty, výchovy), detailní kritéria si určuje každý učitel sám (znalosti, aktivita v hodině, připravenost na hodinu, vedení portfolia, sdílení, kompetence ""mluví jen jeden"", ""pracuji na své maximum"" apod.).

Já dávám hodnocení dětem přečíst dřív, než na vysvědčení. Obsahuje slovní popis a tabulku, kde vyhodnocuji jednotlivá kritéria. Děti se mohou k dokumentu vyjádřit a můžeme si formulace vysvětlit, případně opravit nějaké nesrovnalosti. Nemyslím si totiž, že by sumativní hodnocení, které k pololetí patří, mělo být překvapením, ale mělo by být součástí společného učení.

Jakub Hankiewicz

Během výcviku v Učiteli naživo jsem zažil, že dostat hodnocení může být radost a inspirativní událost. To se snažím zprostředkovávat také svým dětem.

Naše hodnocení vychází ze sebehodnocení dělaného na základě tabulek kritérií, se kterými děti pracují téměř denně. V tomto ohledu není pro ně pololetní vysvědčení překvapením.

Kde se otevírá příležitost pro podporující překvapení, je průvodní dopis kmenového (třídního) učitele. Zde se snažím popsat silné stránky každého dítěte, připomenout mu chvíle, kdy se mu něco dařilo, kdy si zažívalo úspěch. Děti samotné na tyto chvíle někdy zapomenou a bývají pak překvapené („to jsem fakt řekl/udělal?“).

Tím, že jsem na to nezapomněl já, ale na vysvědčení jsem jim to připomenul, pak zvyšuji šanci, že budou toto jednání v budoucnu opakovat. V průběhu pololetí číhám na úspěchy a pokroky žáků, které pak popisuji v průvodním dopise.

Mně samotnému dělá radost, když si při psaní uvědomím, jak se mi za pár měsíců dítě proměnilo před očima a kolik (po)kroků udělalo k tomu, aby se stalo dospělým a svobodným člověkem.

Magdalena Špačková

V naší škole Montessori Kladno od jejího vzniku hodnotíme slovně. Máme pocit, že je to určitě vhodnější, přesnější a individuálnější forma hodnocení než známky.

Čím dál více si ale uvědomujeme, jak je takové hodnocení nesmírně pracné. Ve 2. pololetí zabere třídnímu cca 40 hodin, v prvním, kdy hodnotíme spíše kompetence, asi polovinu.

Psaní slovního hodnocení učiteli předchází velmi podrobné sebehodnocení, které píšou žáci a které je součástí hodnocení, žáci si ho nesou domů spolu s oficiálním tiskopisem. Dokonce žákům říkáme, že na jejich sebehodnocení záleží víc než na učitelském pohledu. My učitelé pak při psaní hodnocení vycházíme z vlastních záznamů, sdílených pozorovacích tabulek, kam průběžně zapisují svá pozorování všichni učitelé 3. trojročí (7.-9.roč.), ale přihlížíme i k sebehodnocení žáků. Píšeme krátký osobní dopis, který se snažíme ladit spíše pozitivně, a dále vybíráme ze škály tvrzení, rozdělených do několika okruhů. Tato tvrzení ještě upřesňujeme, aby lépe "seděla" na toho kterého žáka.

Jak jsem již předeslala, uvažujeme už dlouho nad tím slovní hodnocení nějak modifikovat, využívat víc předem nastavená kritéria, prefabrikované formulace, dobře fungující škály nebo cokoli, co by bylo funkční, ale dostatečně individualizované a vypovídající. Kvadratura kruhu. Rozhlížíme se a hledáme inspiraci.

Jarmila Klaudysová

Jak bude vypadat oficiální pololetní hodnocení žáků vychází z klasifikačního řádu školy. My máme klasifikaci a minimální počet známek za pololetí je stanovený na čtyři. Přesto, že preferuji formativní hodnocení a zpětnou vazbu během celého školního roku, držím se klasifikačního řádu a žáci mají tyto čtyři známky.

Zároveň s žáky mám rozhovory (z pozice třídní učitelky) nad jejich klasifikací ve všech předmětech. Bavíme se o tom, zda známky odrážejí jejich pohled na hodnocení, zda ví, co mohou udělat pro změnu hodnocení oni sami, zda to dělají nebo zda jim vyučující může pro jejich zlepšení něco nabídnout a podpořit je.

V pololetí na vysvědčení žáci dostávají známku. Zároveň nám vedení školy umožňuje dávat k vysvědčení sumativní písemné hodnocení (neoficiální - berme to jako určitou formu dopisu), kde vyučující jednotlivých předmětů popíší slovně, jak se žák během pololetí posouval, jak se v hodinách projevoval a zapojoval. Podklady od kolegů a kolegyň k slovnímu sumativnímu hodnocení jako třídní učitelka zpracuji a předávám žákům. Myslím si, že klasifikace, formativní honocení a slovní hodnocení se mohou doplňovat, ale nesmí u toho chybět komunikace s žáky, s kolegy, s vedením a bezpečné prostředí pro sdílení, kde se žák i pedagog cítí dobře.

Štěpánka Urbánková

V průběhu roku používám kombinaci povinných výstupních úkolů k různým tématům (při nižším skóre než 85% je musí opakovat), slovního hodnocení, hodnocení od spolužáků (např. při prezentacích projektů), průběžného sebehodnocení (např. u klíčových kompetencí) a společných čtvrtletních ohlédnutí za dosavadní prací.

Známky mají podle mě malou vypovídající hodnotu o skutečné kvalitě práce (stejnou práci oznámkují různí učitelé zcela odlišně) a často, zejm. v úkolech, u kterých nejde jasně stanovit kritéria úspěchu/správnosti, je těžké známkovat objektivně a spravedlivě.

Z vlastní zkušenosti vím, že při hodnocení pouze známkami se tyto snadno u některých dětí stávají tou jedinou motivací k učení a zároveň je více svádí ke vzájemnému srovnávání bez ohledu na "startovní čáru" každého z nich. Ráda bych, aby má hodnocení dětem pomáhala blížit se za svými cíli - ale nechci, aby motivací jejich snažení byla samotná (dobrá) hodnocení.

O podobě vysvědčení stále vedeme v týmu diskusi. V každém případě chceme, aby to, co se z vysvědčení děti dozví, pro ně nebylo velkým překvapením, ale ověřením toho, co o sobě z velké části už vědí, a ujištěním, že se o jejich práci ví a nejsou na ni samy.