Finské školství: vyzařuje z něj důvěra v učitele a děti
Celkem 53 lidí z naší komunity vyrazilo v termínu od 20. do 26. ledna 2019 na exkurzi do Finska! Výpravu tvořil výcvikový tým Učitele naživo, naši studenti, provázející učitelé a zástupci našich partnerských univerzit. Navštívili region Tuusula a v něm 6 škol (1. a 2. stupeň ZŠ a gymnázia) a regionální odbor školství. Zažili také den aktivního tréninku s finskými učiteli. Co se od Finů o školství dozvěděli a co by stálo za to přenést do Česka? Vyzpovídali jsme naše kolegy - Barboru Zavadilovou, koordinátorku studentských praxí a lektora Alexise Katakalidise.
V čem se podle vás finské školy liší od těch našich?
Barbora: Možná by bylo lepší se nejprve ptát, v čem se liší Finsko od České republiky. Jedny z nejvýraznějších věcí, které mají vliv na vzdělávání, jsou velikost země a nízká hustota obyvatelstva. Školy jsou od sebe tím pádem často velmi vzdálené. To vedlo vládu k nastavení dlouhodobé strategie, aby všechny školy měly podobnou úroveň a aby bylo dětem poskytnuto nejlepší možné vzdělání v jejich nejbližší škole. Mají zde jednotný systém škol, bez výrazných rozdílů co se týče zaměření. 99 % škol jsou státní.
Výraznou charakteristikou je také inkluzivní vzdělávací systém, který je založen na tom, že každému žákovi poskytují minimálně základní a co nejvčasnější podporu. Potom je na škole tým speciálních pedagogů, který poskytuje potřebnou podporu těm, kteří mají náročnější speciální vzdělávací potřeby. Pouze minimum žáků musí navštěvovat speciální školy. Celkově je ve školách kladen velký důraz na wellbeing (blahobyt) žáků a existuje zde celý systém podpory. Například poskytují speciálně-pedagogickou diagnostiku přímo v rámci školy (neexistují zde pedagogicko-psychologické poradny). Učitelé s těmito specialisty velmi úzce spolupracují a komunikují.
Alexis: K tomu, co již bylo řečeno, bych dodal, že školy ve Finsku, přinejmenším ty, které jsme navštívili, jsou na první pohled velmi dobře vybavené. Viděli jsme učebny pro výuku hudební výchovy s mnoha dechovými nástroji, kytarami, sadami bubnů atd. Viděli jsme prostorné kuchyně, kde se studenti učili vařit. Dokonce jsme viděli školu, o níž jsme si mysleli, že je velmi hezká, má nový nábytek, a přesto byla před rekonstrukcí. Výbava škol zdaleka není to nejdůležitější, ale toto mě na první pohled zaujalo.
Jeden ze zásadních rozdílů pro mě spočíval v důrazu na to, že zodpovědnost za své vzdělání nesou především žáci.
Když jdete ve Finsku na střední školu, některé předměty máte povinné, ale většinu si volíte sami. Žáci jsou tedy více než u nás autory své vlastní studijní trajektorie. V hodinách se to projevovalo takovým, řekl bych, vysokoškolským přístupem učitelů - rádi ti pomůžeme, ale když nechceš pracovat, je to tvůj problém a my tě nebudeme nutit. Zdálo se mi, že sami žáci vnímali, že učitelé nejsou od toho, aby je něco naučili a že učit se musí především oni sami. Zeptal jsem se jedné studentky, jestli bude mít nějaký problém, protože nedonesla domácí úkol. Řekla něco ve smyslu: paní učitelka nebude spokojená, ale to je přece především můj problém, pokud látku nebudu umět. Netroufám si tvrdit, že takto k úkolům přistupují všichni žáci a učitelé, ale z mého pohledu byl patrný tento větší důraz na samostatnost žáků než v některých školách u nás v ČR.
Jaký dojem ve vás vyvolával celý finský vzdělávací systém? Co se vám líbilo, co se vám nelíbilo?
Barbora: Při zkoumání podmínek ve školách je právě třeba se dívat na školský systém jako celek. Pobývali jsme ve Finsku zrovna v době, kdy probíhalo začleňování nového kurikula do škol. Téma velmi relevantní pro český kontext, kde emotivně řešíme revizi RVP (Rámcových vzdělávacích programů). Z mé zkušenosti většina českých učitelů detailně nezná dokument RVP a má vůči němu averzi. Učitelé neví, jak s ním pracovat a k čemu jim tyto “inovace” mají sloužit.
Ve Finsku nám regionální koordinátorka představila nové kurikulum včetně průřezových kompetencí, na něž je kladen velký důraz. Jsou mezi nimi například dovednosti učit se učit, ICT kompetence nebo zasazování se o udržitelnou budoucnost.
“Dříve jsme děti učili vědomostem, ale dnes je jiná doba. Dnes je třeba je vést k tomu, aby si uměly vyhledávat informace….”
Když jsme navštívili školy, k našemu překvapení bylo na každých dveřích nalepené barevné kolečko zobrazující tyto kýžené kompetence. A když jsme se učitelů zeptali, co tyto kompetence v praxi znamenají, byli schopni nám to svými slovy vysvětlit. Vybavuji si slova jedné učitelky: “Dříve jsme děti učili vědomostem, ale dnes je jiná doba. Dnes je třeba je vést k tomu, aby si uměly vyhledávat informace, uměly pracovat v Google dokumentech,... Nemůžeme vědět, jaké znalosti a dovednosti budou dnešní děti potřebovat za dvacet let. Ale můžeme je vést k tomu, aby se zvládaly flexibilně učit a přizpůsobovat se okolí.”
To, že učitelé rozuměli tomu, proč ke změnám došlo a byli s nimi ztotožněni, nebyla náhoda. Ve Finsku k úpravě kurikulárních dokumentů dochází pravidelně každých deset let. Proces údajně probíhá tak, že jsou učitelé nejprve přizváni k debatě o těchto revizích. Po několikaleté diskuzi jsou změny přijaty. Následně je kladen velký důraz na to, aby příslušní aktéři (učitelé, ředitelé) rozuměli tomu, jak tyto změny uvést do praxe. Teoretici vzdělávací změny (např. Michael Fullan) říkají, že pro to, aby nějaká změna byla úspěšná, jsou důležité všechny její fáze, a sice iniciace, institucionalizace a implementace. Změna je totiž dlouhodobý proces a nemůže se dít ze dne na den.
Alexis: Trochu tady budu s něčím nesouhlasit. Možná je to tím, že reforma kurikula je čerstvá, ale ne všichni učitelé, se kterými jsem mluvil já, byli se změnou ztotožněni. Viděli jsme ovšem, že zavádění reformy je doplněno metodickou podporou v rámci každého regionu. Školy se mohly obrátit na místní školský odbor, kde působili odborníci (zkušení učitelé), kteří byli schopni podpořit ředitele i učitele. Takovéto zázemí jsem finským školám záviděl.
Co se mi nelíbilo - nelíbilo je silné slovo, ale v jedné věci nemám sám pro sebe příliš jasno. V některých hodinách se kladl velký důraz na to, že žáci získávají vědomosti sami a že je nesprávné, aby jim učitel sděloval fakta. Ačkoliv s tímto přístupem v mnoha ohledech souhlasím a sám se ho snažím praktikovat, nemyslím si, že učitel nemůže žákům někdy něco vyprávět nebo frontálně říkat. Myslím si, že v různých situacích jsou vhodné různé přístupy. Ovšem říkat, že frontální výuka je obecně špatná (netvrdím, že je to postoj většiny škol, ale z některých jsem měl takový dojem), je zjednodušení.
Poslední věc - alespoň na první pohled se zdálo, že žáci a učitelé spolu mají hezké vztahy. To se mi moc líbilo. Myslím, že hezké vztahy mají často žáci s učiteli i na našich školách. Ale ve Finsku jsem z učitelů cítil nějaký větší respekt k dětské individualitě. K tomu, že děti mají různé talenty a že někdo není hloupý, protože mu v současné chvíli tak dobře nejde čtení nebo počítání. Toto někdy slýchám od našich učitelů. Naštěstí čím dál méně.
Do jaké míry stojí za úspěchem finského školství celkové nastavení společnosti?
Barbora: Pouze si domýšlím, když budu tvrdit, že protestantská církev a způsob uvažování lidí, který se například projevuje v přístupu k učení a k práci, má vliv na úspěch tamního školství. Ale je, myslím, důležité si uvědomovat, že na školství mají vliv celospolečenské faktory a že nelze jen přenést tamní vzdělávací systém do jiného kontextu, do jiné společnosti. I kdybychom zde nakrásně zavedli vše, co mají ve Finsku, nikdy naše vzdělávání nebude stejné, protože je zde jiná společnost.
Alexis: Tamnímu školství myslím pomáhá skutečnost, že Finsko je jedna ze zemí s nejmenšími rozdíly v sociální a ekonomické oblasti - jak ukazuje např. Wilkinson a Pickett v knize The Spirit Level: Why More Equal Societies Almost Always Do Better z roku 2009. Jinak jsme byli ve Finsku příliš krátce na to, abych mohl z lidí a společnosti vyvozovat něco o školství.
Jak vnímáte tamější systém hodnocení žáků?
Barbora: Měli jsme možnost vidět, že žáci jsou na finských školách hodně vedeni k sebehodnocení a identifikaci svých vzdělávacích potřeb. V rámci nového kurikula je součástí hodnocení i vlastní hodnocení a peer hodnocení od spolužáka. Myslím, že to je skvělá cesta k tomu, aby žáci porozuměli cílům učení. Teprve pak mohou hodnotit sebe a spolužáka. Také jsou zde žáci hodnoceni v různých aspektech - jak samozřejmě za celkový výsledek, tak ale zároveň i za pracovní dovednosti (tj. za vynaložené úsilí) a za chování. Celkově zde o hodnocení uvažují jako o “hodnocení podporujícím učení” a systém hodnocení mají opravdu propracovaný, používají široké spektrum hodnotících nástrojů.
Zároveň ale žáci pro přechod ze základní na střední školu musí projít standardizovanými testy. Je tedy poněkud paradoxní, že jsou školy vedeny k individuálnímu posuzování dovedností jedince, který pak ale v určitou chvíli musí projít celostátním sítem.
Alexis: Líbila se mi, stejně jako Báře, práce se sebehodnocením. Myslím, že je důležité, aby se žáci sami snažili porozumět tomu, v čem jsou dobří a co potřebují zlepšit. Také se mi líbilo, že ve Finsku mají rozpracované základní kompetence (práce ve skupině, samostatné vyhledávání zdrojů atd.) do několika kroků, které je potřeba zvládnout, abychom mohli tvrdit, že něco umíme. Tyto kompetence jsou navíc rozpracované v jazyce dětí.
Jak ve finských školách probíhá práce učitelů a spolupráce mezi nimi? Jsou principy v plánování jejich času, kterými bychom se v Česku mohli inspirovat?
Barbora: V jedné škole jsme se setkali s tím, že tři učitelky společně vyučovaly tři prvostupňové třídy. Údajně k tomu došlo tak, že dvě z nich začaly úzce spolupracovat a zjistily, že jim to dává smysl. Třetí se k nim zanedlouho přidala a nakonec zcela spojily třídy dohromady. Mají tak možnost si děti rozdělovat do skupin tak, jak zrovna potřebují, aby jim poskytly výuku co nejlépe odpovídající výuku jejich úrovni. Také si nemusí plánovat každičkou hodinu, protože se navzájem u dětí prostřídají.
Tento příklad, myslím, krásně ilustruje atmosféru v tamních sborech a přístup ke spolupráci. Učitelé mají relativní svobodu dělat, co uznají za vhodné, a v jakékoliv spolupráci jsou podporováni ze strany vedení. Učitelé mají celostátně určeno, že si mají několik hodin týdně vyhradit na společné plánování. Ředitel jedné základní školy nám vysvětlil: “Zkrátka jim dáme ten čas a řekneme: těchto pár hodin byste měli strávit společně. Nic víc. Už je pak na nich dojít k tomu, že je opravdu užitečné společně plánovat a že by to měli začít vyhledávat.”
Alexis: Jednoho pana ředitele jsem se zeptal, jak často chodí na náslechy. Řekl, že velmi málo, protože učitelé se sami zlepšují zejména tím, že učí v tandemech. Mám na to podobný názor - inspirace od kolegy může být často silnější než doporučení od vedení školy. Důraz na tandemové vyučování mi přišel hodně inspirativní pro náš kontext. Bylo by ovšem potřeba našim učitelům poskytnout na spolupráci čas - aspoň tak jako ve Finsku, tři hodiny týdně na společné plánování a také čas na společnou výuku.
Ve facebookové reportáži z Finska jste zmiňovali, že vás zaujala otevřenost škol, volnost pravidel. Jak podle vás učitelé dosahují toho, že žáky nesvazují pravidly, a přesto jim to spolu s dětmi funguje?
Barbora: Celým systémem rezonovalo slova důvěra. Učitelé mají důvěru vedení školy a celkově státu, že budou dělat svou práci nejlépe, jak dovedou. Děti musí dostat důvěru, aby mohly převzít zodpovědnost za vlastní učení.
No, a také upřímně: děti o velké přestávce a o obědové pauze musí vyběhnout ven na vzduch a tam sportovat. Myslím, že to je možná ten zázračný recept finského školství na klidné a vyrovnané děti. Prostě je vyženou ven na mráz se “vyšťavit” a ony se pak mohou při hodině soustředit :-).
Alexis: Budu se tady opakovat - z mého pohledu se jedná o důraz na individualitu žáků, na pečlivou práci učitelů, kteří chtějí, aby učení dětem dávalo smysl, na celkové nastavení společnosti - na tom, že vzdělání představuje skutečně významnou hodnotu.
Je něco, co vás vyloženě překvapilo?
Barbora: Řada hodin, které jsme viděli, byla víceméně tradičních. Někteří učitelé vyučovali frontálně, nepoužívali didaktický model E-U-R,... Což možná bylo dobře - vidět, že jsou to taky jenom lidé. Že na tom u nás nejsme tak špatně, že jsme na dobré cestě.
Alexis: Asi by mě to nemělo překvapit, ale pro mě bylo velkým zážitkem se setkat s mladými lidmi z Finska, slyšet jejich názory, dozvědět se o jejich ambicích, problémech - a zjistit, že navzdory tomu, co se dnes, myslím, často říká, jsou velmi slušní, výřeční, nevěří všemu, co se píše na internetu, a záleží jim na jejich okolí a životním prostředí.
Jaký přínos pro vás exkurze měla?
Barbora: Na exkurzi jsme viděli spoustu zajímavých věcí, i řadu věcí, u kterých nám zůstaly otazníky. A hlavně jsme to všechno zažili společně spolu s našimi studenty, provázejícími učiteli a dalšími spolupracovníky. Mohli jsme zážitky bezprostředně reflektovat a sdílet mezi sebou naše zkušenosti.
Například nás obohatil přístup, že “každý pedagog je speciální pedagog”. Finští pedagogové kladou důraz na individuální přístup ke každému dítěti a jeho potřebám. Filozofií našeho výcviku je také orientace na dítě a finský způsob uvažování mi tedy připadá užitečný.
Také nás rozhodně inspirovala řada systémových věcí, které budeme prosazovat v celonárodním měřítku. Například nutnost dlouhodobé vize ve školství, která se nemění s politickou reprezentací, nýbrž je založena na výzkumné evidenci. Tak lze tvořit systém, ve který mají lidé důvěru.
Alexis: Přínos pro mě byl obrovský v tom, že jsem nejen viděl podnětné věci, ale mohl jsem o nich diskutovat se skvělými kolegy a lidmi, kteří se pohybují okolo Učitele naživo. Jinak osobně se teď jako učitel snažím, ještě více než předtím, o respektující vztah s mými studenty. Chtěl bych, aby se studenti více stávali spolutvůrci toho, co se v hodinách učíme.
A naopak - doporučili byste finským učitelům inspirovat se něčím z českého školství?
Barbora: Rozhodně lepší obědy :-)
Alexis: Myslím, že se u nás pohybuje velké množství odborníků, např. z řad učitelů, kteří by ve Finsku mohli kolegy ve spoustě věcech inspirovat. Mně se ještě na českém školství moc líbí třeba školy v přírodě a různé sportovní kurzy, na nichž se naši žáci lépe poznávají, osamostatňují se a učí se lyžovat, běžkovat nebo jezdit na kánoi.