Stanovisko k aktuální situaci kolem financování školství
O budoucnosti naší země se rozhoduje ve školách, a proto má být vzdělání prioritou. Současná vláda to sice deklaruje, návrh státního rozpočtu tomu ale neodpovídá. Považujeme to za chybu. Výdaje z rozpočtu na platy ve školství z hlediska poměru k HDP de facto klesají od roku 2021, kdy se Česká republika přiblížila průměrným výdajům zemí OECD. Pouhé udržení podílu výdajů na HDP na úrovni roku 2023 by v roce 2024 vyžadovalo cca +10 mld. Kč navíc, opětovné dosažení maxima roku 2021 by vyžadovalo dokonce cca +26 mld. Kč navíc, uvedl respektovaný ekonomický institut CERGE EI.
Rozumíme složité ekonomické situaci a potřebě rozpočtové odpovědnosti. Nerozumíme tomu, proč vláda nenaslouchá vlastním poradním sborům - například skupině NERV. Ta mimo jiné navrhovala zdanění tichých vín, které by mohlo do rozpočtu přinést až pět miliard. Návrh na úpravu PHMax, který způsobí školám zásadní problémy, ušetří šest miliard. Má levné víno přednost před kvalitní výukou?
Na učitele a ředitele jako společnost klademe stále větší nároky. Dosud se ale nepodařilo výrazně zlepšit jejich podporu a vzdělávání. Nejen učitelské platy se staly předmětem nedůstojného handlování. Před pěti lety se MŠMT rozhodlo dát školám výrazně více zdrojů na personál - nové učitele i asistenty. Byl to dosud nejvýraznější systémový krok, jak pomoci školám zvládat stále náročnější podmínky. Školy, které pomoc využily pro zkvalitnění výuky, teď o podporu přijdou. Bez náhrady. S takovým návrhem nemůžeme souhlasit.
Ministerstvo školství správně hledá co nejefektivnější model financování školství. Dopouští se však zásadních strategických pochybení: 1) nezajišťuje nezbytné prostředky pro fungování systému a 2) navrhuje jedinou funkční podporu zrušit, aniž by nabídlo jinou. Nejde tedy o zefektivnění, ale o destrukci.
Snaha ušetřit zjevně vychází z dat, která ukazují, že po reformě financování regionálního školství vzrostl počet učitelských úvazků v MŠ, ZŠ a SŠ o 11 %, zatímco počet dětí vzrostl o necelá 3 %. Tento postup reagoval na vysokou potřebu podpory učitelů a ředitelů při zavádění inkluze. Vycházel z přesvědčení, že méně žáků na učitele = kvalitnější výuka.
Současný pedagogický výzkum však říká, že snižování počtu dětí na učitele je velmi nákladné opatření s relativně malým dopadem na vzdělávací výsledky žáků (např. Metaanalýzy Education Endowment Foundation, Hattie: Visible Learning 2008). Naznačují to i data o průměrném počtu žáků na učitele ze studií OECD. Země, jejichž vzdělávací systémy jsou hodnoceny jako úspěšné, (např. Nizozemsko, Finsko, Estonsko, Nový Zéland) se v této charakteristice znatelně liší.
Větší smysl než řešit velikost tříd a šetřit na personálu dává investovat do opatření, která mají větší potenciál zlepšit kvalitu výuky: posilování kompetencí učitelů a zajištění kvalitní a fungující podpůrné infrastruktury, která pomůže učitelům vzdělávat děti s různými speciálními vzdělávacími potřebami.
Cestou k efektivitě nejsou neuvážené škrty, ale promyšlené investice: kvalitní profesní příprava a vzdělání, důstojné platy, podpora pedagogického leadershipu, zajištění školních psychologů, sociálních pedagogů, funkční pedagogicko-psychologické poradny s dostatečnou kapacitou a součinnost školského, sociálního a zdravotního systému.