Solomiya Makovska z Ukrajiny: Věřím, že učitelství nemá hranice

Solomiya Makovska pochází z Ukrajiny a působí jako učitelka na základní škole v Jihlavě. Do Česka se přistěhovala v únoru 2022 a letos získala speciální ocenění Global Teacher Prize Czech Republic 2025.

Přečtěte si, jak vnímá české školství, co jí v učitelství přináší radost nebo co je pro ni ve třídě nejnáročnější.

Co je podle vás největším rozdílem mezi učitelským povoláním v Česku a na Ukrajině?

Upřímně věřím, že učitelství nemá hranice. Ať už stojím v ukrajinské nebo české třídě, cítím, že smysl zůstává stejný – inspirovat, podporovat a učit se spolu s dětmi. Když jsem přišla do České republiky, měla jsem za sebou složitou cestu. Ale pamatuji si velmi živě svůj první pohovor na české škole. Paní zástupkyně mi tehdy řekla: „Když byste něco nevěděla, přijďte se zeptat...klidně stokrát.“ A paní ředitelka dodala: „My vám věříme.“ Tyto dvě věty pro mě znamenaly mnohem víc, než si tehdy asi uvědomovaly. Byly to slova přijetí, důvěry a lidskosti. A přesně na těchto hodnotách chci stavět i já. Ve třídě, v kolektivu i v životě. Ať už jsem na Ukrajině nebo v Česku, cítím, že škola má být především bezpečným místem, místem pro růst, pro důvěru, pro lásku. Jak říká můj oblíbený pedagog Vasyl Suchomlinskij: „Důvěra v dítě je jako kapka rosy na růži. Musíme být velmi opatrní, aby ta kapka neuschla.“

Každý den se snažím, aby děti v mých hodinách cítily, že mohou růst, tvořit, chybovat i snít. Protože svět učitelství je všude stejný: lidský, krásný a plný srdce. Samozřejmě, školské systémy se liší. Na Ukrajině je výuka často více formální a strukturovaná, zatímco v Česku cítím větší prostor pro individualitu, demokracii a kreativitu. Ale to nejdůležitější je stejné všude na světě: děti potřebují cítit, že učitel stojí při nich. Když jsem opouštěla Ukrajinu, myslela jsem, že ztrácím domov. Dnes vím, že domov se dá znovu postavit, a to z důvěry, z laskavých lidí, z dětských úsměvů.

Co vás na učitelské práci nejvíce těší? A co vám v ní dává největší smysl?

Těší mě, když vidím, že děti začínají věřit samy sobě. Když se nebojí dělat chyby a vnímají je jako příležitosti k růstu. Když si odnášejí pocit, že jsou důležité takové, jaké jsou. Smysl pro mě má každý okamžik, kdy se ve třídě rozzáří oči, ať už při projektu, při společném zpívání v angličtině, nebo když se někdo odhodlá říct něco, čeho se dříve bál. Učitelství pro mě není práce. Je to povolání, kterým žiju. Je to umění milovat, inspirovat, učit a přitom se učit každý den znovu.

Co je pro vás v učitelství nejnáročnější?

Možná pokora. Uvědomění, že i když mám vést děti, musím zůstat otevřená jejich světu, přijímat je takové, jaké jsou. Přijímat jejich smutné i radostné dny, ticho i smích, úspěchy i pády. Být pokorný neznamená být slabý. Znamená to mít odvahu přijmout, že každý den ve třídě je nový začátek. Náročný je také balanc mezi emocemi, které tato práce přináší. Jsou dny, kdy mám pocit, že můžu létat, a pak dny, kdy mi dochází síla. Ale právě v těch chvílích si připomínám, proč to dělám. Protože i když někdy nemůžu změnit všechno, můžu změnit svět jednoho dítěte. A to je obrovské privilegium. Naštěstí mám kolem sebe lidi, kteří mě podporují - moji rodinu, kolegy i přátele. Jsou to ti, kteří mi pomáhají růst a zůstávat silná. Učitelství je totiž týmová práce. A já věřím, že když si navzájem důvěřujeme a pomáháme, zvládneme i to, co se zdá nemožné.

Foto 1: Daniel Pražák, foto 2, 3, 4: Kateřina Lánská