Ptáme se dětské psycholožky: Jak s dětmi mluvit o vysvědčení?

Často se potkáváme s dětmi, které mají strach z vysvědčení. Co za tímto strachem obvykle bývá?

Za strachem z vysvědčení většinou nestojí známky jako takové, ale obava z reakce dospělých – především rodičů někdy prarodičů. Děti se bojí zklamání, trestu, nebo dokonce ztráty přijetí.  Někdy jsou srovnávané se svými sourozenci nebo bratranci a sestřenicemi či spolužáky, a to jim také není příjemné. Mezitím by známky na konci roku na vysvědčení neměly být pro rodiče překvapením, protože jde o proces, který má po celý rok určitý vývoj a já jako rodič bych ho měla sledovat. Děti někdy prožívají vnitřní tlak na výkon a cítí potřebu být dokonalé, protože můžou mít pocit, že jejich hodnota jako člověka je přímo úměrná známkám, což je samo o sobě velmi zatěžující.

Jak s dítětem jako rodič mluvit o známkách a vysvědčení tak, aby to bylo podpůrné, ne stresující?

Pokud to aspoň trochu jde, tak s dítětem mluvte vždy laskavě a buďte spíš zvědaví. Jde nám o zpětnou vazbu, a ne o to dítě víc trápit nebo ponížit. Projevte zájem o to, co se ve škole nebo konkrétním předmětu děje: „Jaká se ti letos zdála čeština? Jak ses v ní cítil? Probírali jste něco, co tě zajímalo?“ Zkuste se zaměřit víc na proces, nejen na výsledek. Tady můžou pomoct věty jako: „Všimla jsem si, že jsi letos hodně pracoval na matice. Co ti pomohlo?“ nebo „Viděla jsem, že jsi zápolil s chemií. Napadá tě, co se tam dělo?“ A zeptejte se celkově, co si dítě samo myslí o vysvědčení a známkách.

O známkách a o tom, jak se dítě ve škole cítí, bychom měli mluvit celý rok a nezaměřovat se jen na ty „náročnější“ předměty, ale i na ty, kde se dítě cítí dobře.

Co jsou podle vás nejčastější chyby, kterých se rodiče při rozhovoru o hodnocení dopouštějí?

Řekla bych, že je to velký tlak na výkon a snahu, aby děti byly ve všech ohledech dokonalé. Ale ono je to velice těžké, protože zvládat hravě všechny předměty není jednoduché. Navíc každé dítě má jiné tempo učení i zájmy. Očekávat, že bude excelovat ve všem, je nejen nerealistické, ale může to vést k pocitu selhání a ztrátě sebedůvěry. Ráda si tady vždy vybavím obrázek, kdy stojí u stromu ryba, slon a opice a zkoušející řekne, že jejich zkouška se bude skládat z toho, kdo nejrychleji vyleze na strom – asi je nám všem jasné, které ze zvířat bude mít navrch.

Rodiče se často nechají pohltit strachem o budoucnost dítěte – že „bez jedniček nic nedokáže“, že „špatné známky mu zavřou dveře“. Tento tlak ale místo motivace vytváří úzkost, blokuje vnitřní chuť se učit a z učení dělá jen povinnost.

A potom je tu samozřejmě srovnávání: „Jak je možné, že Sára má samé jedničky a ty ne?“

Co může pomoci dítěti, které má špatné známky a cítí se jako neúspěšné?

Dítě, které se kvůli známkám cítí neúspěšné nebo selhávající, potřebuje zažít pocit úspěchu v něčem, kde je dobré. Nutně to nemusí být škola a známky. Ale můžou tento pocit zažít v kamarádství, ve sportu, umění, tvořivosti, empatii… Zažila jsem spoustu děti, které byly frustrované školou a známkami a excelovaly ve sportu nebo hudbě (a přitom je to paradoxně ve škole nebavilo). A o to je vhodné se opřít – o to, co dítě opravdu baví a naplňuje a kde zažívá – jsem dost dobré takové jaké jsem. 

Rodiče často přemýšlí, jestli děti za vysvědčení nějak odměňovat. Jak se k tomuto stavíte vy? 

Proč ne. Ono záleží na tom, o jakou odměnu jde a jak ji máme domluvenou. Pokud to jde, tak by odměna byla být za snahu, a nejen čistě za výsledek. A třeba v oblasti technologií jako je navýšení screen-timu nebo nová elektronika opatrná, ale vím, že jde o poměrně častou odměnu za přijímačky nebo vysvědčení, na kterou se děti těší. Nebála bych se odměn jako jsou společně zážitky, den pro nás, zmrzlina… 

Pokud byste mohla dát rodičům jednu radu na konec školního roku, jaká by to byla?

Dejte dítěti najevo, že ho máte rádi bez ohledu na jeho školní výkon a raději oslavte, že jste zvládli celý školní rok a posunujete se dál. To, co si z dětství odnáší nejvíce, není vysvědčení, ale pocit, zda bylo přijímáno takové, jaké je a ve výsledku pro spokojený život v dospělosti není důležitý papír s čísly, ale to, jaké vztahy umí dítě navazovat.