Prezidentská anketa
Již v pátek a sobotu 13. a 14. ledna proběhne 1. kolo prezidentských voleb. V Učiteli naživo věříme, že vzdělávání je nejlepší investicí do budoucna a předpokladem ekonomického a společenského rozvoje každé země. Proto jsme se kandidátů o post hlavy našeho státu zeptali mimo jiné na to, jak by podle nich měla vypadat škola, ve které se děti učí naplno a s radostí.
V rámci ankety jsme oslovili všech devět oficiálních kandidátů. Zveřejňujeme odpovědi v úplném znění od všech kandidátů, kteří nám ve stanoveném termínu odpověděli.
Petr Pavel
Jaká je Vaše nejmilejší vzpomínka ze školy?
Rád vzpomínám, jak jsem v poledních přestávkách chodil pomáhat kotelníkovi čistit kotle. To mě bavilo nejvíc.
České děti chodí do školy nejméně rády ze všech dětí z OECD, jak by podle Vás měla vypadat škola, kde se děti učí naplno a s radostí?
Byl bych rád, aby se častěji aplikovala škola hrou, kdy se podaří děti vtáhnout do výuky díky její zábavné formě. Zvlášť u malých dětí je klíčem k úspěchu, aby výuka udržela jejich pozornost a zároveň byla atraktivní, což dobře vidím na své vnučce. Líbí se mi také formát, kdy starší děti předávají zkušenosti a znalosti těm mladším. Náš vzdělávací systém je hodně zaměřen na znalosti čísel a faktů, zatímco ten západní, a především ten anglosaský, je mnohem víc založen na učení se tomu, jak myslet, jak pracovat s fakty, jak si je utřídit, jak je prezentovat. V tom bychom se měli inspirovat.
Jaké změny by podle Vás nejvíce prospěly české vzdělávací politice?
Zásadní problém je významně podfinancované školství. Všechny země, které považujeme za inovativní, investují do školství asi dvojnásobně než my. Pokud nebude vzdělávání dostatečně financované, nemůžeme chtít jeho zásadní zlepšení. Finance jsou potřeba nejen na zvyšování platu učitelů, ale také na zajištění asistentů a speciálních pedagogů, kteří školám umožní větší individualizaci výuky. Jsme daleko od ideálního stavu, kdy by měly všechny školy přibližně stejnou kvalitativní úroveň, aby rodiče nemuseli školu pro své dítě vybírat a mohli ho poslat do té nejbližší s jistotou, že její standard bude srovnatelný s ostatními. To se musí postupně měnit.
Danuše Nerudová
Jaká je Vaše nejmilejší vzpomínka ze školy?
Napadají mě dvě. Vzpomínám si, jak jsme si v listopadu 1989 se spolužáky vyrobili z moduritu placku Občanského fóra a chodili jsme si do výloh brněnských obchodů číst plakáty s vtipy na KSČ. Bylo nám deset let, ale cítili jsme, že se děje něco velkého. Druhá silná vzpomínka je na profesorku Nezhybovou z gymnázia. Učila nás fyziku, ale přednášela i na vysoké škole a přistupovala k nám jako k dospělým. Vedle s námi hluboké diskuse o společnosti, mluvili jsme třeba o víře. Dnešními slovy bych řekla, že nás učila kritickému myšlení. Tehdy mi jako gymnazistce vrtalo hlavou, jak může být exaktní vědec zároveň hluboce věřící. Když jsme se jí na to ptali, podala nám to tak, že život je až příliš složitý a zároveň uspořádaný na to, aby byl jen dílem náhody. To na mne velmi zapůsobilo a otevřelo mi to nové otázky, nad kterými přemýšlím dodnes. Na paní profesorku vzpomínám moc ráda kvůli tomu, že s námi jednala jako s rovnými a cítili jsme z ní upřímný zájem.
České děti chodí do školy nejméně rády ze všech dětí z OECD, jak by podle Vás měla vypadat škola, kde se děti učí naplno a s radostí? Jaké změny by podle Vás nejvíce prospěly české vzdělávací politice?
Měli by v ní být učitelé jako naše paní profesorka Nezhybová. Od biflování bychom se měli posunout k porozumění obsahu a rozvoji znalostí a dovedností, které děti uplatní ve svém dalším životě. Aby z nich vyrostli sebevědomí lidé spokojení ve svém životě a optimisticky se dívající do budoucnosti. Memorování ve škole musí nahradit odvaha udělat chybu, kritické myšlení, schopnost najít netradiční řešení a rozvoj zvídavosti. Těší mě, kolik škol o tom dnes přemýšlí a zapojují se do iniciativ jako Učitel naživo.
Na systémové úrovni je to v první řadě uvědomění, že investice do vzdělání jsou ty nejlepší, jaké můžeme udělat. Spolu s tím také to, že nesmí záležet na tom, jestli se dítě narodí v metropoli, nebo v regionech. Šanci na dobré vzdělání musí dostat skutečně všechny děti.
Pavel Fischer
Jaká je Vaše nejmilejší vzpomínka ze školy?
Na první a druhou třídu. Měli jsme skvělou učitelku, kterou jsme obdivovali.
České děti chodí do školy nejméně rády ze všech dětí z OECD, jak by podle Vás měla vypadat škola, kde se děti učí naplno a s radostí?
Kde se děti učí naplno a s radostí? Škola je místo pro objevy, pro kreativitu, výchovu k práci v týmu. Škola, kde si děti mohou hrát, kde mohou rozvinout svou individualitu a prokázat své schopnosti, je určitě i místo, kam se děti vrací s nadšením. Škola může být laboratoř solidarity a pomoci. Vím, že takové školy jsou už dnes.
Jaké změny by podle Vás nejvíce prospěly české vzdělávací politice?
Soudím, že potřebujeme více odpovědnosti pro učitele a ve školách méně papírování. Zrušil bych Scio testy a podporoval bych, aby školy připravily a zpracovaly přijímací testy samy, a aby samy obhájily, koho přijímají a proč. Obecně soudím, že vzdělání a výchova vyžadují víc prostoru pro kreativitu, samostatnost a sportovní činnosti. Nabiflované děti, které se neučily pravidelně sportovat, nakonec neobstojí ani z hlediska životní spokojenosti, ani z hlediska prospěchu.
Josef Středula
Jaká je Vaše nejmilejší vzpomínka ze školy?
Asi sportovní vítězství. Tehdy jsem běhal delší tratě nebo jsem hrával basketbal a každé vítězství bylo sladké.
České děti chodí do školy nejméně rády ze všech dětí z OECD, jak by podle Vás měla vypadat škola, kde se děti učí naplno a s radostí?
Po vzoru Jana Amose Komenského škola hrou. Pokud bude škola hrou, budou i výsledky skvělé.
Jaké změny by podle Vás nejvíce prospěly české vzdělávací politice?
Ta nejlepší by byla, kdyby politik pochopili, že vzdělávací soustava se mění s delší perspektivou, a ne pouze v jeho volebním období. Pokud toto zvládne, můžeme se těšit na to, že změny budou trvalé, ale pokud bude přístup takový, jaký je dosud, tak se žádných zásadních a důležitých změn nedočkáme.
Tomáš Zima
Jaká je Vaše nejmilejší vzpomínka ze školy?
Vzpomínek je několik určitě první den do školy 1. září 1972 za základní devítileté škole Na Smetance , kam jsem šel s rodiči a babičkou a třeba poslední zvonění před maturitou na gymnáziu Botičská v květnu 1984.
České děti chodí do školy nejméně rády ze všech dětí z OECD, jak by podle Vás měla vypadat škola, kde se děti učí naplno a s radostí?
Některé ankety a srovnání mne trochu nechávají klidnými… Škola má být upravená, veselá a barevná, aby zejména dětem na prvním stupni se líbila, pak musí být vybavena moderními interaktivními prvky, které žákům a studentům přiblíží přírodní vědy – pokusy chemické a fyzikální, zeměpis či strukturu a funkci těla živočichů…. Škola by vždy měla být o radosti a vzájemném porozumění mezi žáky, učiteli a ve finále i rodiči žáků. Měla by být o respektu k rozvoji individuálních schopností každého žáka a o rozvoji jeho individuálního nadání. V rámci tohoto respektu by pak ve škole mělo být vstřícné edukativní prostředí, které žáky motivuje a vede ke vzdělávání v konkrétních vzdělávacích oblastech v rámci stanovených vzdělávacích cílů a kompetencí. …. A to nejdůležitější musí být v ní učitelé, kteří jsou motivovaní, dobře ohodnocení, kteří předávají nejen znalosti a dovednosti, ale i postoje k životu.
Jaké změny by podle Vás nejvíce prospěly české vzdělávací politice?
Jednoznačně by pomohla zásadní kurikulární reforma, jejíž cílem by měl být důraz na získávání vědomostí z jednotlivých vzdělávacích oblastí společně s dovednostmi tak, aby žák vnímal učivo v konkrétních souvislostech a dokázal jej prakticky využívat. Jak prioritu vidím v redukci obsahu předmětů, ale o to v důslednějším vyžadování potřebných znalostí. Je třeba větší návaznosti mezi předměty, žáky a studenty více vést k prezentaci svých znalostí a kreativnímu myšlení. V případě změny maturitní zkoušky jsme vypracovali v rámci think-tanku Vzdělávání 21 návrh, který umožňuje diverzifikaci maturitní zkoušky dle potřeb. V oblasti vysokého školství je třeba klást větší důraz na kvalitu oborů a programů.
Určitě by pomohla revize inkluzivního přístupu ke vzdělávání a to především z pohledu podmínek, za kterých je realizován. Inkluze úzce souvisí s rovnými příležitostmi pro vzdělávání. I v mezinárodních šetřeních se ukazuje, že v ČR je jednou z významných bariér kvality vzdělávání právě nerovnost vzdělávacích příležitostí pro žáky různých socioekonomických skupin.
Samostatnou kapitolou je pak i samotné vzdělávání učitelů, které by mělo odrážet současné trendy ve vzdělávání této specifické profese. Vynikajícím příkladem je právě projekt Učitel naživo, bohužel je však pro svou exkluzivitu dostupný pouze pro velmi omezenou skupinu učitelů. Pro ostatní vzdělavatele učitelů je však možno jej využít alespoň jako velmi dobrou inspiraci.
Karel Diviš
Jaká je Vaše nejmilejší vzpomínka ze školy?
Mezi první a druhou třídou jsem si přál konec prázdnin, abych mohl znovu do školy, což se mi stalo poprvé a naposledy.
České děti chodí do školy nejméně rády ze všech dětí z OECD, jak by podle Vás měla vypadat škola, kde se děti učí naplno a s radostí?
Nebát se zapojit do výuky technologie, více konkrétních věcí na úkor abstraktních a vrátit se i k okřídlenému „škola hrou“, aby si i děti formou hry osvojily a zapamatovaly některé znalosti a dovednosti. V dnešní době omezit biflování, ale dříve rozpoznat talent a umožnit specializaci. Nebát se klást důraz na řemeslné dovednosti.
Jaké změny by podle Vás nejvíce prospěly české vzdělávací politice?
Učitel musí být opět „pan někdo“ jako za První republiky. K tomu je potřeba přidat další peníze do školství, ale ne plošně, spíše cíleně, posílit pravomoci ředitelů a zřizovatelů škol, zaměřit se na vzdělávání učitelů a nastavit celý systém tak, jak aby vedl k cílům popsaným výše.
