“Potřebujeme, aby ředitelé řešili pedagogický leadership, a ne to, že se loupou omítky a teče do střechy,” říká Hana Šišková, radní Prahy 7

Fotografie pro rozhovor: Daniel Pražák

Co je podle vás pro dobrou spolupráci mezi řediteli škol a zřizovatelem nejdůležitější?

František Rada: Jedno slovo je důvěra. Bez ní to nejde. S důvěrou pak může přijít vzájemná podpora a spolupráce. Jakmile se do vztahu dostane podezírání nebo pocit, že někdo jedná za zády toho druhého, spolupráce fungovat nebude. Je to stejné jako ve všech mezilidských vztazích. 

Jan Rychtr: S tím naprosto souhlasím. Chtěl jsem říct dvě slova: důvěra a otevřená komunikace. A pak také to, že by všichni aktéři měli mít společný cíl. Pokud půjdeme každý někam jinam, tak se nikdy neshodneme. Je také důležité nebát se vymýšlet nové věci, nebát se občas i něco riskovat nebo zkusit něco nového. To, že se z toho někdy vyklube slepá cesta, se prostě stane.

Hana Šišková: Jsem ráda, že to zaznívá. Důvěra je za mě ta největší a nejdůležitější věc. A trvá dlouho, než se vytvoří. Myslím, že je to opravdu hodně o osobních vztazích, o podpoře a o ochotě naslouchat si navzájem. Otevřená komunikace je úplný základ, protože já jako zřizovatel potřebuju, aby mi ředitelé byli ochotni otevřít i věci, které nefungují. Jen tak jim totiž můžeme pomoci a podpořit je. A pak je tu sdílená vize. To je pro mě jedna z úplně zásadních věcí. Aby zřizovatel měl jasnou vizi ve vzdělávání, kterou školy sdílejí. Ve chvíli, kdy je důvěra nastavená, dají se řešit i věci, které se nedaří.

Pro mě je také důležité přibírat ředitele do rozhodování zřizovatele. Já to vidím nějak od svého stolu a nemám tu praxi, kterou ředitelé naopak mají. Náš cíl je přitom společný a tím zájmem jsou děti, to, abychom měli dobré učitele, aby bylo ve škole všem dobře a aby se ředitel nezhroutil, protože je totálně přetížený. Ředitelská práce je strašně těžká a obsáhlá, ale ve chvíli, kdy máme společnou vizi, sdílení a společný cíl, jsme na jedné lodi. A zřizovatel má mnoho nástrojů, jak ředitele odbřemeňovat, podporovat v profesním rozvoji a v jeho náročné roli.

František Rada: Slovo vize může být pro někoho už trochu nadužívané a odtržené od každodenní reality. Může vyznívat hodně abstraktně. Pro mě jsou to spíš sdílené hodnoty. Vzdělávání samo o sobě můžeme chápat jako hodnotový systém. Když ty stejné hodnoty sdílí zřizovatel i školy, je to pro mě pochopitelnější, než když mluvíme jen o vizi. Každodenní prací ředitele školy pak je tyto hodnoty vhodně a srozumitelně zapracovávat do kultury školy jako takové.  

Jan Rychtr: Trochu vzpomínám na to, když jsem s ředitelováním začínal v roce 2017. Pro mě bylo důležité slyšet od zřizovatele, co vlastně ode mě očekává a s čím mi budou pomáhat.Na Praze 7 není takzvaně konkurenční prostředí. Je nás tu šest ředitelů, respektive jedna paní ředitelka a pět ředitelů. Vnímám, že to prostředí je opravdu bezpečné. Zřizovatel chce, aby všechny školy byly na velmi kvalitní úrovni, aby si rodiče nemuseli složitě vybírat. 

Hana Šišková: Pro mě jako pro zřizovatele je velmi důležitá spolupráce v celém území, protože ředitelé mezi sebou spolupracují a pomáhají si. Je to vlastně komunita, která si je vzájemnou inspirací a podporou. Je to učící se ředitelská komunita.

Co konkrétního vlastně na základě vaší spolupráce vzniklo?

Jan Rychtr: Já to mám tak, že pokud by zřizovatel se mnou nebyl ochotný spolupracovat, ředitelem bych určitě nebyl. Nebyl bych v této pozici a nebyl bych do ní tak zapálený. Díky spolupráci se podařilo nastavit větší jednotnost, třeba konkrétně u zápisů do školy. Máme je v jeden konkrétní termín, máme vyhodnocení v jeden konkrétní termín. Někomu to může připomínat nějaké minulé doby, ale mně to přináší předvídatelnost. A já se těším, až jednou zřizovatel převezme i nějaké další věci, třeba kolem jídelen nebo něčeho podobného, protože některých dotazů ze strany rodičů by se školy mohly zbavit tím, kdyby výběr byl na školách jednotný. 

Hana Šišková: Určitě z té spolupráce vzešel třeba sociální pedagog. To byla vlastně myšlenka městské části, která šla na školy, a bez spolupráce by to asi nefungovalo tak, jak to funguje teď. 

František Rada: Menší věc třeba je, že ze škol vzešly zkoušky nanečisto pro deváťáky. Sešly se základky a městská část to pak převzala. 

Hana Šišková: Je velmi důležité, že vnímám, že nás školy pouštějí daleko hlouběji, než by bylo standardní. A že jsou ochotné sdílet s námi i věci, které nefungují. Tím pádem my můžeme pomoct hledat řešení.

Jedním z konkrétních výsledků této spolupráce je i zavedení sociálního pedagoga. Vycházeli jsme z toho, že třídy jsou čím dál různorodější a děti v nich mají odlišné potřeby. Snažili jsme se proto hledat cesty, jak podpořit jednotlivé skupiny žáků tak, aby škola i učitelé měli lepší podmínky pro práci v diferencované třídě. Právě z této potřeby vznikla myšlenka sociálního pedagoga.

To samé platí třeba u dětí s odlišným mateřským jazykem. I tam se snažíme dětem pomáhat. Důležité je také to, že školy jsou ochotné zkoušet věci, které nejsou úplně standardní. Třeba supervize, která v českém školství bohužel ještě standardní není. U nás už ano a je to i díky tomu, že školy postupně s důvěrou v nás začaly zkoušet věci, které přicházejí od nás. A taky nám říct, když něco nefunguje.

Ale bez té spolupráce s řediteli bychom vůbec nevěděli, co pro ně máme dělat. Naše ochota by narážela na to, že nabízíme i věci, které jsou nepotřebné. A to si myslím, že se v českém prostředí často děje.

Jaké před vámi aktuálně stojí výzvy?

František Rada: Za důležité považuji jasné nastavení pracovněprávních vztahů mezi ředitelem, zaměstnanci školy a zřizovatelem, stejně jako srozumitelné vymezení kompetencí a rolí. V českém školství je tohle pořád poměrně specifická oblast. Stačí, aby se kompetence a pracovněprávní odpovědnost začaly překrývat nebo nebyly dobře vyjasněné, a velmi rychle z toho mohou vznikat komplikace. 

Další výzvou je i spádová turistika. Jedno z řešení může být, aby školy a zřizovatel společně usilovali o to, aby pro rodiče byla vždy nejlepší škola ta, která je ta nejbližší jejich bydlišti. 

Jan Rychtr: Já bych za sebe přidal financování nepedagogických pracovníků. Já ji vnímám dobře v tom ohledu, že zřizovatel najednou má mít mnohem větší zájem o to, jak škola funguje v provozních věcech. 

František Rada: Myslím, že cesta by měla být taková, že technická správa školních budov nebude přímou náplní práce ředitele. Ano, pojďme se bavit o finálním designu, pojďme ředitele přizývat, ale neměla by to být jejich konkrétní odpovědnost. Nejsme stavaři, nejsme technici, jsme učitelé, pedagogové.

Hana Šišková: S tím úplně souhlasím. Myslím si, že budovy a provoz mají jít za zřizovatelem. Nicméně v tuhle chvíli je to tak, že městská část nebo zřizovatel naší velikosti dostal asi o pětinu méně financí, než by dostat měl. Díky podpoře Prahy to zvládáme, ale nechci si představovat, jak to dělají menší města a menší zřizovatelé.

Odbřemenění ředitelů je pro nás zásadní, protože pro nás jako pro zřizovatele jsou ředitelé nejdůležitější lidé, které ve školách máme. Potřebujeme, aby vedle sebe měli skvělé zástupce, aby se primárně zabývali pedagogickým procesem a pedagogickým leadershipem, a ne aby řešili, že jim padají omítky, teče do střechy nebo hoří elektrika.

A potřebujeme, aby se do konkurzů hlásili lidé, kteří to takhle vnímají, jsou tomu otevření a jsou kvalitní, aby měl zřizovatel možnost si vybrat toho opravdu nejlepšího. Což se ale neděje, protože ředitele nechce nikdo dělat. Divím se, že máme takové ředitele, jaké máme. Patří jim můj hluboký obdiv.

Jak máte na Praze 7 nastaveno hodnocení ředitelů a předávání zpětné vazby? 

Jan Rychtr: V současné podobě to podle mě funguje nejlépe, jak může. Máme jednotný systém hodnocení, díky kterému jako ředitel přesně vím, co ode mě zřizovatel očekává. Je postavený na přehledné tabulce s bodovým hodnocením v několika oblastech, které částečně vycházejí i z ministerských doporučení. Vedle toho společně mluvíme o krátkodobých i střednědobých cílech. Hodnocení probíhá dvakrát ročně, podobně jako ve školách při pravidelném vyhodnocování práce zaměstnanců.

Spokojený jsem i s tím, jak je systém nastavený z hlediska odměňování. Samozřejmě nejde jen o peníze, ale odpovědnost, kterou ředitel nese, včetně správy majetku v hodnotě desítek či stovek milionů korun, by měla být spravedlivě oceněna. Jsem proto rád za to, jak je moje práce hodnocená, a vnímám to taky jako výsledek společné cesty. 

Zároveň mi hodnocení pomáhá pojmenovat, v čem jsme silní, co zvládáme dobře a kde máme naopak ještě rezervy. Konkrétně u nás je to například práce s nadanými žáky a jejich včasná identifikace. Tam víme, že máme ještě na čem pracovat.

Hádám, že pro vás jako pro ředitele to může být i důležitý okamžik, kdy si můžete o své práci s někým promluvit, protože přece jen bývají ředitelé ve své práci často sami…

Jan Rychtr: Ano, bylo to takto komunikované už od začátku. A vlastně to samé používám i se svými zaměstnanci. To znamená, že se každý půl rok ohlédneme ohlédli a řekneme si, v jakých oblastech se jim něco povedlo a v čem by se ještě mohli zlepšit. 

Hana Šišková: Je to tak. A jen bych doplnila, že to hodnocení se hodně posunulo a že bez vzájemné důvěry by to nešlo. Vnímám to jako skvělý prostor pro to, se o jejich práci pobavit a řešit různé situace. 

Je to také věc, která se hodně dlouho vyvíjela. Když jsem se k této agendě před osmi lety dostala, překvapilo mě, jak málo jsou ředitelé placení. Byla to vlastně cesta postupného zvyšování osobního ohodnocení i odměn, tedy toho, s čím můžeme jako zřizovatel pracovat.

Během hodnocení s řediteli už nyní neprojíždíme celý dotazník, ale vybíráme prioritní oblasti a navazujeme na to krátkodobé a dlouhodobé cíle, ale i další vzdělávání. Nabídka dalšího vzdělávání pro ředitele je pro nás velmi důležitá. Každý máme oblasti, ve kterých se potřebujeme rozvíjet. A když se rozvíjí ředitel, tak se přirozeně rozvíjí i škola.

Jaká jedna systémová změna by vám ve vaší práci nejvíc pomohla?

František Rada: Za velmi důležité považuji nastavení přechodu mezi základní a střední školou. Uvažoval bych o změně systému tak, aby přechod na střední školu více plynule navazoval na základní školu a její všeobecný vzdělávací obsah, výstupy a kompetence. Debata by se klidně mohla vést i o tom, zda má základní škola dál trvat devět let, nebo zda by dávalo smysl uvažovat o kratším modelu, třeba osmiletém, povinná školní docházka by pak pokračovala i na střední škole. Dnes je přechod na střední spojen s nepřiměřenou stresovou zátěží na žáky a jejich rodiny, což je naprosto nevhodné u něčeho, co má být naprosto přirozenou a společensky potřebnou součástí života dospívajících mladých lidí.

Mám pocit, že dnešní systém je v mnoha ohledech příliš zkostnatělý. Zůstávají v něm různé historické vrstvy i prvky převzaté z různých modelů, které spolu ne vždy dobře fungují. Slabým místem je také malá prostupnost středních škol. Děti si často zvolí obor, který jim nakonec nevyhovuje, změnit ho je ale pak celkem obtížné. Navíc na řadu oborů nastupují i žáci, kteří si je ve skutečnosti nevybrali, ale jen se na ně dostali nebo jednoduše neměli ještě úplně jasno o tom, co by chtěli v budoucnu dělat. 

Jan Rychtr: Já si myslím, že změny ve školství jsou opravdu moc časté a moc rychlé, že jedeme tak od zdi ke zdi a záleží na tom, kdo je zrovna ve vládě. A i když v té pozici nejsem tak dlouho, vnímám jako obrovskou nevýhodu, že najednou záleží, kdo tam nahoře je, jestli má podporu, jestli je schopen si to vyhádat, a systému pak chybí kontinuita. Najednou přijde někdo nový a řekne: tamto je všechno špatně. A to mě hodně zatěžuje. 

A co je pro mě ještě důležité, je postavení pedagogického pracovníka ve společnosti. Hodně se o tom mluví, ale nevnímám to tak, že by si lidé, když se s nimi bavíte, mysleli, že učitel je povolání, které by lidé obdivovali nebo respektovali. Do toho by měl stát víc investovat. Nechci říct reklamní kampaní, ale opravdu nějakou podporou.

František Rada: Já bych připomněl stabilitu toho systému. Opravdu to někdy vypadá tak, že školství je hodně závislé na osobních názorech lidí, kteří zrovna rozhodují, ať už je to ministr, nebo vysocí úředníci na ministerstvu. Tak to je špatně. Pak to jde zleva doprava a ode zdi ke zdi. Vzdělávací systém a koncepce by měla přesahovat jednotlivé politické směry napříč volebními obdobími.

Hana Šišková: S tím úplně souhlasím. Myslím si, že další věc, která v našem systému hodně chybí a souvisí s tou neprostupností, je, že se neumíme postarat o děti, které potřebují nějakým způsobem větší podporu. A můžou to být děti nadané a můžou to být děti jakkoliv znevýhodněné. Náš problém je neschopnost mezioborové spolupráce a neschopnost společnými silami jim pomoci.

A možná ta úplně nejzásadnější věc, která tady pořád chybí, je vidět vzdělávání jako prioritu. Tedy nejen to deklarovat, ale opravdu i realizovat. Realizovat to v penězích, v nastavování systému a v mnoha dalších krocích. Pro ředitele je zároveň důležitá předvídatelnost. Aby mohli dobře vést svou školu, potřebují předvídat kroky ze strany státu, ale i ze strany zřizovatele.

Stojí to peníze, každá dobrá věc stojí peníze. Jestli ale chceme kvalitní vzdělávání, musí za tím jít i odpovídající finance.