Na vlastní kůži jsem zažila, jak se díky společnému přemýšlení mohu ve svých úvahách posunout dál, hlouběji.

Aneta vystudovala politologii a mezinárodní vztahy na univerzitách v Praze a Olomouci. Pět let pracovala v rodinné firmě, kde se propracovala do role menšinové spolumajitelky.

Aneta Gáborová
studentka 2. ročníku programu Učitel naživo

Praxe absolvovala na ZŠ Na Beránku, Křesťanském gymnáziu a ZŠ Strossmayerovo náměstí

Čemu ses věnovala předtím, než jsi šla do programu? Jaký byl tvůj příběh?

Po studiu politologie a mezinárodních vztahů jsem pět let pracovala v rodinné firmě, která stojí za jedněmi z největších konferencí pro byznys v ČR. Nejprve jsem pomáhala s přípravou odborného programu a postupně se seznamovala s prací kolegů a tím, jak funguje firma. Měla jsem velké štěstí, že jsem se mohla učit přímo od zakladatelů a společníků firmy, kteří díky kořenům z výzkumu znali velice dobře trh a současně byli velmi výjimečné osobnosti, které mi věnovaly hodně času. Firma zajišťovala konference pro různá odvětví (retail, banking, marketing a komunikace, stavebnictví, IT…), což byla živná půda pro mou vrozenou zvědavost. Byla jsem nadšená z toho, že jsem mohla nahlédnout do příběhů řady úspěšných firem a zažila lidi, kteří ty firmy vybudovali nebo v nich pracovali.

Postupně jsem se propracovala do role šéfky lidí a menšinové spolumajitelky. Byla to pro mě velká věc. Nebylo mi tehdy ještě ani třicet a cítila jsem opravdu velký respekt. Nejvíce mě bavila práce s lidmi v týmu, který se podařilo stabilizovat a posílit. Když nepočítám momenty s lidmi z firmy, tak jeden z mých nejsilnějších zážitků se váže k 25. oslavám firmy. Stalo se, že jsem se najednou na pódiu ocitla s lidmi jako byl zakladatel naší firmy Tomáš Krásný, Jannis Samaras (majitel Kofoly) či Ken Segal (designer Applu, autor slavného „íčka“ u produktů jako iPhone nebo iPad). Mezi těmi zkušenými velikány jsem si připadala tak nepatřičně, že jsem na začátku své prezentace o vizi firmy na pódiu vyzula svoje střevíčky na podpatku, abych to vůbec ustála.

Co pro tebe byla hlavní motivace udělat v životě takovou změnu?

Svou práci jsem měla ráda, ale došla jsem do bodu, kdy jsem si uvědomila, že svůj talent můžu využít prospěšněji. Myslím, že Česko nepotřebuje víc marketérů nebo bankéřů. Potřebuje víc dobrých učitelů.

Proč sis vybrala právě učitelství? V čem ti to připadá smysluplné?

Škola je místo, kde dítě ve svém formativním období tráví, hned po rodině, nejvíc času. Přála bych si, aby se každé dítě setkávalo s učiteli, kteří jsou laskaví a nároční, kteří dokáží v dětech probouzet zvědavost a důvěru v sama sebe, ve schopnost se překonat. S učiteli, kteří umí sytit základní statusové potřeby, kteří jdou svým jednáním příkladem. Vím, že v českém školství je mnoho takových učitelů, ale potřebujeme jich víc. A mně dává smysl se pokoušet o to, stát se takovou učitelkou.

Domnívám se, že investice do dobrého vzdělání pro všechny děti je ta nejlepší investice, kterou jako společnost můžeme udělat. Protože budoucnost nejsme my, ale naše děti.

Čeho si na programu nejvíce ceníš? (Odpověď klidně rozveď.)

Profesionálové a špičky oboru. Obsah. Praxe. Výzva. Reflexe. Parta.

Učitel naživo je nejlepší seberozvojový program, se kterým jsem se setkala. Jeho koncept a obsah určují lidé, kteří jsou mistry učitelského řemesla a neustále na sobě pracují. Provází nás kvalitním obsahem, který nás připravuje na realitu s dětmi. Učíme se, jak s dětmi komunikovat, kdy se děti učí v souladu s poznatky z neurovědy, jak ověřovat, zda se děti skutečně učí. Věnujeme se řešení problémů, vedení žáků k odpovědnosti, probíráme, jak plánovat hodiny a pracovat s cíli, jak hodiny reflektovat, jak hodnotit práci studentů, jak u žáků rozvíjet kritické myšlení. Současně všechny poznatky, které nasáváme k tomu, abychom věděli, jak máme jednat s žáky, zažíváme my naživo s našimi průvodci a celým týmem.

Program Učitel naživo současně stojí na pravidelné praxi s dětmi. Po dobu dvou let chodíme jednou týdně učit. Každý týden tak ve třídě testujeme nově nabyté poznatky a dostáváme bezprostřední zpětnou vazbu od dětí. Po hodině pak s provázejícím učitelem a spolužačkou rozebíráme hodinu. Co fungovalo, co příště změnit atd. Díky Učiteli naživo jsem si vyzkoušela, jaké je to učit na Montessori škole, na gymplu i na klasické základce. Myšlenka praktické využitelnosti se táhne programem jako zlatá nit. Myslím, že je skvělé, že díky tomu je naše závěrečná práce (tzv. Výzva) spíše než akademický text, nástrojem, který nám pomáhá tříbit naše myšlenky, uchovává to podstatné a vede nás k formulaci naší učitelské vize tak, aby nám po skončení vzdělávacího programu a po vstupu do učitelské reality sloužila a mohli jsme se o ni opřít.

Program nás vede k reflektivnímu způsobu myšlení. Po dobu dvou let dostáváme každý týden ve škole konstruktivní zpětnou vazbu. Na odučenou hodinu se nedíváme primárně optikou, zda byla dobrá nebo špatná. Místo „nevyžádaných dobrých rad“ dostáváme feedback formou ocenění a otázek. Podstatné je, zda na základě práce s dětmi v hodině dokážeme vyvodit, co fungovalo a proč, co budeme příště dělat jinak, lépe, ale i co budeme opakovat, a pak to znovu vyhodnotíme. Možná to pro někoho zní banálně, ale mě stále překvapuje, jak tento způsob práce posiluje mou radost z učení a chuť na sobě pracovat. Současně je nesmírně užitečný v jakékoliv situaci, protože se soustředí na rozvoj. Na všem se dá pracovat. Myslím, že se tomu dnes říká prorůstové myšlení. Ovoce, které tento způsob práce nese, vidím všude. Ve škole, doma, v práci, ve vztazích. Jsem Učiteli naživo moc vděčná za to, že mi tuto kvalitu pomáhá pěstovat a přála bych si ji zprostředkovat dětem, které učím.

A konečně parta lidí. Průvodci, spolužáci, absolventi, provázející učitelé, organizační tým, spřátelené školy. Nechci na nikoho zapomenout, tak se případně omlouvám… Ti všichni tvoří zapálenou komunitu, kde se v bezpečném prostředí učíme od sebe navzájem, podporujeme se, sdílíme přípravy, posouváme se v přemýšlení. Jednou za 14 dní se se spolužáky scházíme k reflexi toho, co se nám děje v hodinách s dětmi. Sdílení dobré praxe je super. Současně je ale nesmírně úlevné slyšet i to, že nějaké téma, se kterým si nevím rady (např. žák, který opakovaně v hodinách ruší), řeší víc spolužáků. Často se stane, že díky společné identifikaci příčin a hledání řešení objevím něco, na co bych sama nikdy nepřišla.

Síla komunity se mi potvrdila i na nedávné exkurzi po německých školách. Každý večer jsme společně sdíleli a reflektovali uplynulý den. Co jsme ve školách viděli, jak nás to ovlivňuje, jak to můžeme zužitkovat ve své učitelské praxi. Na vlastní kůži jsem zažila, jak se díky společnému přemýšlení mohu ve svých úvahách posunout dál, hlouběji.

Zkrátka, Učitel naživo je moje srdeční záležitost, protože mám pocit, že mi pomáhá být nejen lepším učitelem, ale i lepším člověkem. Byť to zní jako klišé z reklamy :-)

Jak se ti pracovalo s dětmi a jak se ti učilo na začátku programu a jak se ti s dětmi pracuje a jak se ti učí teď? Vnímáš u sebe nějaký posun?

To je velmi dobrá a těžká otázka. Na začátku programu jsem toho o učitelství mnoho nevěděla a šla jsem do toho se zdravým sebevědomím. Respektive s vědomím, že mám zkušenosti ze soukromé sféry a ono to nějak půjde.

Díky Učiteli naživo jsem si začala uvědomovat, kolik toho neumím, a co bylo ještě horší, o čem ani nevím, že neumím. :-) V jednu chvíli jsem dokonce pochybovala, zda vůbec na roli učitele mám. Nyní, když jsem za půlkou druhého ročníku, vidím, že pochyby byly součástí zdravého procesu.

Učitel naživo mi nabídl velkou paletu poznatků a nástrojů. Vím, kam v některých situacích sáhnout. Současně to beru jako cestu. Nemusím hned umět všechno. Baví mě ta možnost neustále na sobě pracovat a zlepšovat sebe i hodiny.

Pokud bych se měla vrátit k otázce, myslím že největší rozdíl v mém učení na začátku a nyní je v tom, že teď už mnohem lépe vím, proč chci něco konkrétního v hodině dělat. To mám opřené o poznatky z programu i o odbornou literaturu. Čeho chci v hodině dosáhnout? Jak to udělám? Jaké kompetence chci v dětech kultivovat, aby se o ně mohly opřít, až ze školy odejdou? To mi program pomohl ujasnit a pojmenovat a mně to dává mnohem větší jistotu a ohromnou radost.

Baví tě učení? Co ti učení dává?

Nesmírně mě to baví a jak už jsem několikrát zmiňovala, dělá mi to obrovskou radost. Myslím, že alespoň část nás do programu šla s představami, že půjde hlavně o nás, o naše zkušenosti a schopnosti. O ty jde samozřejmě taky, ale slovy mé skvělé spolužačky Katky: Program nám ukázal, že spíše než o toho „kdo učí“, jde v prvé řadě o toho, „kdo se učí“. Zažít ten moment, když dětem zazáří oči, protože na něco přišly nebo zažily úspěch, je alespoň pro mě k nezaplacení.

Je něco, co bys ráda vzkázala případným zájemcům?

Pojďte do toho. A pokud by vás cokoliv zajímalo, můžete se mi ozvat na gaborova.anet@gmail.com :-)