Jako učitel nejsem ten, kdo dětem říká tu pravdu. Objevují ji samy
Jana nikdy nechtěla být učitelkou. Odmalička si přála stát se vědkyní. Ještě před dokončením doktorátu z molekulární biologie se však přihlásila do výcvikového programu Učitel naživo. Impulsem ke změně směru pro ni byla mimo jiné zkušenost ze skautského prostředí, kde se děti díky společným zážitkům učí jedno od druhého. Principy, které zná z Junáka, jsou podle ní v souladu s tím, jak ke vzdělávání přistupuje Učitel naživo.
„V laboratoři jsem se cítila odtržená od reality, přestalo mi to dávat smysl. Proto jsem začala uvažovat, kam bych zaměřila svou pozornost,“ přiblížila svou cestu k učitelství Jana. „Měla jsem skvělou možnost vidět, jak ve skautu vyrůstají děti, které jsou schopny čelit nejrůznějším výzvám, vytvářejí skvělé věci, pomáhají lidem kolem sebe. Moc jsem si přála, abych měla možnost vytvářet bezpečné prostředí pro růst, učení a spolupráci i jinde než v Junáku. A pak jsem objevila Učitele naživo,“ dodala.
V programu ji od začátku nadchlo, že společně s kolegy - studenty zažívají znovu pocit učení se a radost z objevování.
Každý učitel by měl být občas žákem v nějaké třídě
„Ačkoli naši průvodci už kroky dávno objevili, nechávají nás, abychom si na ně společnými silami přišli sami. A ono to funguje! Stačí dát prostor, důvěru a správný impuls v podobě vhodně položených otázek a my jsme zpravidla schopni ze svých vlastních zkušeností a zkušeností spolužáků kousek po kousku tyto krůčky poskládat. A u žáků ve škole by to mu nemělo být jinak,“ přiblížila systém učení se v Učiteli naživo.
„Připadá mi, že každý učitel by měl být občas žákem v nějaké třídě, aby viděl věci, které ze svého úhlu pohledu spatří jen těžko. Mnohem snáz tak zjistím, co vlastně žáci potřebují,“ doplnila.
Jako studentka druhého ročníku Jana prošla praxí na více školách a může díky tomu srovnávat jednotlivé přístupy ke vzdělávání. „Jsem ráda za možnost vyzkoušet si výuku na Montessori škole. Inspiruje mě, jakým způsobem se s dětmi pracuje, prozkoumávám jeho výhody a nevýhody,“ shrnula svou zkušenost.
Hlavním úkolem učitele je podle ní zajistit dětem bezpečné prostředí, ve kterém mohou beze strachu a otevřeně sdílet své nápady a myšlenky. Pocit bezpečí je podle ní důležitý jak ve vztahu k učiteli, tak mezi žáky navzájem. Díky němu se děti mohou učit skutečně naplno a s radostí. Učitel přitom musí myslet na to, že hlavní roli v procesu učení nehraje on sám.
„Děti se mohou vzdělávat samy. Já jako učitel nejsem ten, kdo vysvětluje a říká dětem tu pravdu. Děti si na ni přicházejí samy a učí se jedno do druhého,“ vysvětlila Jana. „Když dám dětem příležitost a ony ji uchopí způsobem, který by mne do té doby nenapadl a vznikají nesmírně pestrá a kreativní řešení, která předčí moje očekávání - to jsou momenty, kdy jen zírám a říkám si, že je skvělé, dávat dětem prostor ukázat, co v nich je,“ přiblížila, v čem vidí smysl učitelské profese.