Adam Matouš pro Deník Referendum: Prioritou příští vlády ve školství musí být financování a snižování nerovností

6. října 2025, Deník Referendum

Nový ministr školství by měl řešit především důstojné ohodnocení učitelů, administrativní zátěž ředitelů škol a také snižování nerovností mezi dětmi z různých sociálních prostředí, píše Adam Matouš z organizace Učitel naživo.

Vzdělání je jedním z nejdůležitějších pilířů společnosti. Ovlivňuje nejen individuální životní šance dětí a mladých lidí, ale i celkovou ekonomickou prosperitu, sociální soudržnost a schopnost země reagovat na rychle se měnící výzvy.

Česká republika navzdory tomu v oblasti vzdělávání dlouhodobě čelí řadě problémů, které se nedaří systematicky řešit. Pokud se příští vláda rozhodne udělat ze školství skutečnou politickou prioritu, měla by se zaměřit na čtyři klíčové oblasti: podporu učitelů a ředitelů, dostatečné financování a snižování nerovností ve vzdělávání.

Podfinancované školství si už nyní vybírá svou daň

Česká republika dlouhodobě investuje do vzdělávání menší podíl HDP, než činí průměr zemí OECD, a to navzdory tomu, že si současná vláda dala dosažení průměru zemí OECD za cíl ve svém programovém prohlášení. Přestože se daří rozpočet ministerstva školství meziročně navyšovat, stále to nestačí. V rozpočtu na rok 2026 tak chybí minimálně 12,5 miliardy korun na pokrytí zákonných závazků. A to i těch, které vláda schválila v novele školského zákona. 

V ohrožení jsou tak finance pro školní psychology a další podpůrné pozice. Nebude ani na podporu škol ze znevýhodněných regionů v rámci nově schváleného indexového financování.

amostatnou kapitolou jsou i tristní platy učitelů. Již několik vlád slíbilo, že průměrný plat učitele dosáhne 130 procent průměrné mzdy. Tento závazek se však dlouhodobě nedaří dodržovat a v současnosti klesla úroveň učitelských platů až ke 108 procentům průměrné mzdy. Nízká finanční atraktivita povolání přitom odrazuje zájemce o studium učitelství a současně přispívá k odchodům zkušených pedagogů z profese.

Tím se dostáváme k dalšímu závažnému problému: nedostatku učitelů. Podle analýz Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy může do roku 2035 chybět až dvacet tisíc kvalifikovaných učitelů. Situaci komplikuje i stárnutí učitelské populace — velká část učitelů odejde v příštích letech do důchodu a mladí absolventi je zdaleka nenahradí, neboť jejich počet meziročně poklesl ze čtyř tisíc na zhruba tři tisíce. Bez rychlých a cílených opatření tak hrozí, že některé školy nebudou schopny zajistit kvalitní výuku.

Ředitelé leží v papírech

Zásadní roli hrají také ředitelé škol. Konečně se začíná mluvit o tom, že by měli být především pedagogickými lídry, kteří určují směr vzdělávání a podporují svůj tým učitelů. V praxi však většinu jejich agendy tvoří administrativní úkoly, správa budov, účetnictví a komunikace se zřizovateli. 

Mnozí kandidáti proto o funkci nemají zájem, a pokud už se rozhodnou přihlásit, odrazuje je obrovská odpovědnost bez adekvátní podpory. V českém prostředí chybí jasně definovaný kompetenční rámec ředitele, systém jeho profesního rozvoje či mentoring pro začínající ředitele. 

Významně by pomohla implementace Systému podpory a vedení ředitelů škol, který na jaře představilo ministerstvo školství. Jeho pokračování ale nemá ve volebním programu ani jedna z politických stran.

Nerovnosti aneb šanci mají hlavně děti z „dobré rodiny“

Významným problémem českého vzdělávání je rovněž vysoká míra vzdělávacích nerovností. Sociální zázemí dítěte i nadále v Česku výrazně ovlivňuje jeho šance na studijní úspěch. Zatímco v EU a zemích OECD závisí jen patnáct procent výsledků na sociálním původu, v ČR je to 22 procent.

Značné jsou i regionální rozdíly. V některých oblastech mají děti omezený přístup ke kvalitním učitelům, předškolnímu vzdělávání i podpůrným pozicím, jako jsou školní psychologové nebo speciální pedagogové. Propast se tak začíná projevovat už v předškolním věku a v průběhu povinné školní docházky se často ještě prohlubuje.

 důsledku toho více dětí ze znevýhodněného prostředí odchází ze škol bez dokončeného vzdělání, což má negativní dopady na jejich budoucí uplatnění a tím i na ekonomiku celé země. Střední školu předčasně opouští téměř sedm procent žáků. Data přitom ukazují, že člověk s alespoň středoškolským vzděláním odvede za svůj život do veřejných rozpočtů v průměru o 2,3 až 2,8 milionu korun více. Jedná se tedy o investici, která se vyplatí.

Vláda musí začít investovat do školství. A podpořit učitele a ředitele

Co tedy může a musí příští vláda udělat? Především je nutné systematicky podporovat učitele. Jsou to totiž oni, kdo má na kvalitu výuky největší vliv. Znamená to pokračovat v Reformě přípravy učitelů, která zkvalitňuje studium na fakultách připravujících učitele a posiluje rozsah a kvalitu praxí během studia. 

Důležitý je také vznik motivačního kariérního systému, který nabídne učitelům možnost profesního růstu, dalšího vzdělávání, specializace i spravedlivého odměňování podle kvality práce. Zásadní roli hraje i podpora začínajících učitelů, u kterých je větší riziko předčasného odchodu z profese. Měli by mít k ruce kvalitního uvádějícího učitele — mentora, který je provede dvouletým adaptačním obdobím a pomůže jim s náročnými začátky. Nedílnou součástí je i důraz na duševní zdraví učitelů a prevenci syndromu vyhoření.

Podobně jako učitelé potřebují podporu i ředitelé. Příští vláda by proto měla přijmout kompetenční rámec ředitele popisující, jaké dovednosti by měl ředitel mít v různých fázích kariéry. Dále by si ředitelé zasloužili systém vzdělávání zaměřený na pedagogický leadership a možnost profesního růstu. 

Ředitelé by také měli mít možnost soustředit se na pedagogické vedení, nikoliv na administrativu. Toho lze dosáhnout například sdílením služeb mezi školami či přesunem části nepedagogických agend na zřizovatele. Důležité je i zajištění transparentních konkurzů a mentoringu pro nové ředitele, aby se ve své roli mohli postupně adaptovat.

Zcela zásadní je konečně také stabilní a předvídatelné financování školství. Výdaje by měly dosáhnout minimálně průměru OECD (pro rok 2026 tak zhruba 320 miliard ze státního rozpočtu) a jejich rozdělování musí být jasně navázáno na dlouhodobé priority. Zvláštní pozornost je nutné věnovat financování podpůrných profesí — školních psychologů, speciálních a sociálních pedagogů — které mohou výrazně pomoci žákům i učitelům. Investice se vyplatí také v oblasti předškolního vzdělávání, jež zásadně snižuje riziko selhání ve škole a prohlubování nerovností.

Začněme řešit nerovnosti

Posledním, ale neméně důležitým krokem je cílená snaha o snižování vzdělávacích nerovností. To zahrnuje cílené financování škol vzdělávajících vyšší podíl žáků ze socioekonomicky znevýhodněného prostředí, dále zajištění dostupného předškolního vzdělávání a prevenci předčasných odchodů ze školy. 

V Česku dnes ze vzdělávání odchází předčasně zhruba dvě třetiny žáků ze sociálně vyloučených lokalit. Děti z vyloučených lokalit mají dvakrát větší šanci, že budou chodit do standardní základní školy, pokud za sebou mají alespoň dva roky v mateřské škole. 

Klíčová je také spolupráce pedagogických pracovníků s rodinou. Pokud si škola včas všímá problémů žáků a jejich rodin a poskytuje jim podporu, zásadně tím zvyšuje šanci žáků na úspěch ve škole i v životě.

České školství stojí na křižovatce. Pokud se příští vláda spokojí pouze s kosmetickými úpravami, hrozí, že se problémy ještě více prohloubí, a jejich řešení tak v konečném důsledku bude stát mnohem více peněz i úsilí. Pokud však bude ochotná investovat a zajistit školám stabilní financování, systematicky podporovat učitele a ředitele a cíleně snižovat nerovnosti, může české školství výrazně zkvalitnit. A tím posílí i budoucnost a ekonomický rozvoj celé české společnosti.

Komentář vyšel 6. října 2025 v Deníku Referendum