Komentář Nicole Martincové pro MF DNES: Co doopravdy trápí české školství?

8. června 2026, MF DNES

Peníze až na prvním místě! To platí i ve školství. Můžeme se hádat o počty míst na školách, přijímačky, sebelepší vzdělávací strategie. Ale školství dostane o dost méně, než by potřebovalo, i v připravovaném rozpočtu.

Českým veřejným prostorem poslední měsíc rezonuje téma přijímaček na střední školy. Vzdělávání je konečně téma! Média správně plní své stránky komentáři a daty o tom, jak naše země mrhá potenciálem tisíců mladých lidí, protože jim nejsme schopni zajistit dostatek míst na kvalitních školách a v oborech, o které stojí. Influenceři na sítích sdílí svou frustraci ze státní organizace Cermat.

O školství se mluví všude. I v podcastech, které se jinak primárně zaměřují na témata z byznysu a politiky. Více o přístupu české společnosti ke vzdělávání budoucích generací však vypovídají ty zbylé měsíce v roce, kdy se o školství nemluví. Boom okolo přijímacího řízení totiž brzy zase pomine. Rodičům dětí, které v soutěži o místa na školách v „krysím závodě“, jak je mnohdy trefně skloňováno, uspěly, se na čtyři roky uleví. Nad osudy dětí, které se v Praze nedostaly na vysněné gymnázium nebo střední školu, ač měly počet bodů, který by jim jinde v republice bez problému stačil, vzkážeme, že se holt nedá nic dělat. A pojedeme dál.

Platíme tvrdé úroky

Budoucnost mladých lidí přitom nemarníme jen tím, jak tristně přistupujeme v hlavním městě a prstenci okolo Prahy k budování kapacit středních škol. Věděli jste, že v letošním státním rozpočtu chybí školám proti slibu vlády Andreje Babišealespoň 40 miliard?

Od roku 2021 se stále vzdalujeme tomu, kolik do vzdělávání průměrně investují ostatní vyspělé země. Za vlády Petra Fialyse vnitřní dluh vůči školám prohluboval a střednědobé výhledy státního rozpočtu naznačují, že budeme zaostávat dál.

Nenechme se zmást. Nízké investice do vzdělávání nejsou projevem zodpovědnosti v napnutých státních rozpočtech posledních let. Za dlouhodobé podfinancování školství totiž „na úrocích“ zaplatíme mnohem více. Už teď se chybějící finance projevují na kvalitě výuky, slabé podpoře škol a talentovaných i znevýhodněných žácích, inovacích ve školách i dostatku skvělých učitelů.

V důsledku tak hazardujeme s potenciálem všech dětí, které chodí do školy. Nejen s těmi, kteří končí devátou třídu. Jako společnost na to doplácíme pomalým ekonomickým růstem a vysokými výdaji sociálního systému. Odhlédněme proto na chvilku od přijímaček a podívejme se dál.

Plýtváme potenciálem

Jen 20 procent českých dětí získá vyšší vzdělání než jejich rodiče. Základní školu nedokončí každý rok tři procenta dospívajících. Středoškolské vzdělání nemá ukončené přes 10 procent mladých lidí ve věku 20–24 let. S podílem 36 procent vysokoškolsky vzdělaných mladých osob ve věku 25–34 let patří Česko na chvost EU.

Děti se navíc do školy netěší a sledujeme nárůst psychických problémů. Až 40 procent dětí vykazuje příznaky střední až těžké deprese, 30 procent dospívajících bojuje s úzkostí a počet sebevražedných pokusů dětí se za posledních pět let téměř zdvojnásobil. Školy zároveň čelí nárůstu agrese, šikany, záškoláctví a sebepoškozování.

Tato čísla vypovídají o přístupu České republiky k 1 700 000 dětí a žáků ve školách více než to, jak vypadají jednotné přijímací zkoušky. Řešení existují. Už v roce 2020 schválila minulá vláda Andreje Babiše „Strategii vzdělávací politiky do roku 2030+“, která definuje jasné cíle a cesty k jejich naplnění.

Vicepremiér Karel Havlíček v únoru představil vládní „Hospodářskou strategii Česko 2.0“, která má ambici posunout vzdělávání v Česku na světovou špičku. Ministr školství Robert Plaga se obklopil lidmi, kteří rozumějí řešením výše uvedených problémů a dokážou je navrhnout a implementovat.

Ani sebelepší strategie se však nedají úspěšně realizovat bez peněz. Abychom dokázali na stávající problémy reagovat, měli bychom do školství v roce 2027 investovat minimálně 334 miliard korun. Výrazně více, než s čím zatím počítá resort ministryně financí Aleny Schillerové. Investice do vzdělávání se veřejným rozpočtům prokazatelně vracejí, přesto v Česku chybí politická vůle i společenská poptávka, aby odpovídaly úrovni vyspělých zemí.

Dokud nás dlouhodobě podfinancovaný vzdělávací systém nezvedá ze židle tak jako otázky v testech od Cermatu nebo nedostatek míst na gymnáziích, lepšího Česka se nedočkáme. A současné i budoucí vlády tak budou moci zůstat bez následků u prázdných slibů a hesel.

Komentář vyšel 8. června 2026 v tištěném vydání MF DNES