Země s nejšťastnějšími dětmi

Nizozemí není jen zemí tulipánů, ale podle zjištění organizace UNICEF také zemí s nejšťastnějšími dětmi. Jak k tomu přispívají tamní školy, jsme se přesvědčili přímo v Holandsku díky našemu zapojení do projektu Partnerství pro vzdělávání 2030+. Třídenní studijní cesty se společně se zástupci dalších 18 organizací zúčastnila členka našeho týmu Advokacie Anna Francová.

„Jsem velice ráda, že jsem si mohla doplnit důležité poznatky o zásadních tématech českého školství - středním článku a wellbeingu. Cesta mi umožnila zažít konkrétní příklady dobré praxe v těchto oblastech prostřednictvím exkurzí ve školách a přednášek nizozemských expertů,“ shrnula Anička svoje dojmy z cesty.

Střední článek i wellbeing jsou témata, kterými se intenzivně zabývá odborná veřejnost (oba pojmy najdeme ve vzdělávací Strategii 2030+), ale v obecném povědomí zatím příliš zažité nejsou. A týká se to i školního prostředí. V letošním průzkumu agentury STEM mezi řediteli a ředitelkami více než polovina z dotázaných uvedla, že s pojmem wellbeing se nikdy nesetkala.

Podle odborných definic wellbeing zahrnuje fyzickou, emocionální, sociální, kognitivní a duchovní složku. Zjednodušeně ho lze vnímat jako pocit pohody a bezpečí, který dětem i učitelům umožňuje ponořit se do vzdělávání – učit (se) naplno a s radostí. Podstatné je říci, že s úrovní wellbeingu se zlepšují i výsledky učení (více například v článku Lenky Felcmanové, která v Partnerství 2030+ vede pracovní skupinu Wellbeing).

Holandské kouzlo?

„Rozklíčovat přesné důvody, proč je Nizozemsko tak úspěšné z hlediska wellbeingu žáků, bylo poměrně náročné. Už jen proto, kolik komponentů wellbeing tvoří,“ poznamenala Anička.

„Osobně jsem pozorovala zejména tyto významné prvky: za prvé práci s prostorem - podnětné, plně využité a kreativní prostředí škol, za druhé práci s pohybem, to jest důraz na učení propojené s pohybem, dále podporu týmové spolupráce a nakonec důraz na zodpovědnost žáka za vlastní učení a důvěru v jeho schopnost sebeorganizace a seberealizace,“ uvedla konkrétní příklady.

Ve třídách je běžné, že si děti zvolí, jestli chtějí sedět na zemi, v lavici nebo na zvláštních stoličkách. Svoje místa také často mění podle toho, jestli právě pracují ve dvojicích nebo větších skupinkách. Samostatně děti píší zpravidla pouze testy.

Dalším rysem nizozemského školství je snaha hledat v dětech talenty. Učitelé se nesoustředí primárně na dohánění toho, co žákům ještě nejde, ale na posílení toho, v čem se jim daří. Děti se také učí netrápit se chybami, ale vnímat je pozitivně – jako příležitost k učení.

Střední článek

Druhým důvodem, proč bylo cílem studijní cesty právě Nizozemí, je tamní systém podpory pro školy a jejich vedení.
V rámci zemí Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) je nizozemské školství druhé nejméně centralizované – hned po českém. Na rozdíl od Česka Nizozemí již má zkušenost s fungováním tzv. středního článku,
v holandském podání hovoříme o school boards.

„School boards zodpovídají za kvalitu vzdělávání, hrají zásadní roli v odbřemenění ředitelů škol od administrativy a pomáhají školy funkčně propojovat. Z exkurzí bylo patrné, že existence school boards představuje pro ředitele škol velkou úlevu, a mají pak více času na sledování kvality výuky a pedagogický leadership,“ poznamenala Anna Francová.

V českém prostředí zatím střední článek jasnou podobu nemá, ačkoliv Strategie 2030+ o něm hovoří a ministerstvo školství již spustilo jeho pilotáž. Jedním z problémů české debaty, na který v nedávno publikovaném článku upozorňuje přední odborník na vzdělávací politiku Arnošt Veselý, je její roztříštěnost a z ní plynoucí nejasnosti v terminologii.

„V kontextu České republiky byla v rámci diskusí o SČ (střední článek) vyslovena celá řada očekávání, jak by měl střední článek vypadat a co vše by (ne)měl dělat. Debatuje se zejména o jeho konkrétních rolích a o tom, zda má jít o SČ podpory nebo řízení. Očekávání jsou však značně různorodá a místy až protichůdná. Problémem je, že individuální představy o podobě SČ jsou často jen implicitní a nedefinované,“ uvádí Veselý.

Nizozemský příklad podle Anny Francové ukazuje, že funkční střední článek je pro školy a jejich vedení vítanou a důležitou oporou. Okopírovat ho do českého prostředí by podle ní nebyl dobrý nápad. „Nizozemským modelem se nepochybně lze inspirovat, ale pro střední úroveň podpory si v Česku budeme muset najít vlastní cestu odpovídající našim podmínkám a kultuře,“ míní.